Kdo je teď tady alfa samec?

„Já jsem nezačal tuhle válku, nebyl jsem to já, kdo zaútočil první. Ale já ji ukončím protiúderem. Potrestám každého. A bude to krásné.“ Tato slova napsal Elliot Rodger v květnu 2014 -  předtím, než ubodal dva spolubydlící a jednoho jejich kamaráda, zastřelil na ulici dvě studentky, srazil mladíka na silnici a střelbou z auta zranil muže a ženu a pak ještě dva další chodce, srazil muže na kole a kluka na skateboardu a postřelil další dva chodce. Pak dostal kulku do nohy od policajtů, ale stihl ještě porazit dalšího cyklistu a když narazil do jiného auta, konečně se zastavil a vpálil si kulku do hlavy.

Andrew O’Hagan v týdeníku London Review of Books zmapoval mnoho případů osamělých střelců a zkoumal, co je vedlo k vraždění neznámých lidí. Všichni za sebou zanechali dostatek materiálu: manifesty (Rodgerův měl 137 stran a Breivikův 1500), videa, zápisky z deníků.

Počet masových vražd stoupá – V USA se jich od roku 2000 odehrálo zhruba 200, o život přišlo 486 lidí a 557 bylo zraněno. Naprostou většinu z nich mají na svědomí tzv. beta samci, tedy zakomplexovaní, ušlápnutí a osamělí mladí muži. I Elliot Rodger byl od dětství ustrkován jinými kluky, nikdy nepolíbil děvče, i když po tom moc toužil, a zemřel jako panic. Celé dny sedával v knihkupectví a četl – dějiny slavných mužů, historické romány, filosofické spisy, sci-fi. Časem nabyl přesvědčení, že je velkým intelektuálem, který by mohl napsat velký román, stal by se milionářem a mohl by si vybírat ze zástupu dívek, jež by mu klesaly k nohám. A pak si koupil zbraň. „Kdo je teď tady alfa samec, vy děvky?“ napsal do svého manifestu.

O’Hagan se nerozčiluje nad dostupností zbraní v USA (ostatně, zabývá se i evropskými zločiny včetně Breivikova), zkoumá pohnutky masových vrahů a z jejich výpovědí je zřejmé, že společným znakem je nenávist ke světu, v němž nedokáží uspět. Jejich touha po slávě a moci je žene vpřed.

Chris Harper-Mercer, který se užíral nenávistí vůči všem kvůli tomu, že ho nechtěla žádná dívka a že je pro všechny neviditelný, přišel letos počátkem října ve Winchesteru v Oregonu do třídy a zabil devět lidí. Inspiroval ho Vester Flanagan, který zastřelil televizní reportérku a jejího kameramana koncem srpna ve Virgínii. „Muže, který byl do té doby neznámý, znal najednou každý. Zdá se, že čím více lidí zabijete, tím více světla na vás bude svítit,“ napsal Chris do svého blogu.

Je to pořád ten stejný příběh. „Zdá se, že sami sebe vnímají jako ’boha‘ a zároveň ‚nikoho‘,“ píše O’Hagan. Bohy se stávají v okamžiku vraždění a nevadí jim, že si neužijí slávy, protože budou vzápětí zastřeleni policií nebo sami spáchají sebevraždu: „Smrt je sláva sama o sobě a radost z posledního aktu pochází z toho, že jsou jeho nejdůvěrnějšími a nejexkluzivnějšími reportéry.“

Jak ale o sobě reportovat a docílit co největší slávy? Techniku dnes masoví vrazi pilují díky internetu a odkazům svých předchůdců. Také Breivik se tomu podrobně věnoval a jeho rada zní: Nejlepší metodou je stáhnout váš odkaz na váš iPhone anebo jiný typ chytrého telefonu. Těsně předtím, než začnete (zabíjet), pošlete svůj odkaz na 10–500 připravených emailových adres z vašeho telefonu. Je také lepší ihned poté mobil vypnout, aby vás při akci nemohli vysledovat pomocí GPS.

Žádný z motivů, které masoví vrazi nabízejí jako vysvětlení svých šílených činů, není vlastně překvapující, a text O’Hagana je spíše poctivou rešerší. Čtenář se však nemůže zbavit dojmu, že navzdory odporu, který vůči těmto zločincům cítí, přispívá svojí troškou ke splnění jejich hrůzné touhy – čte si o nich, přemýšlí o nich a poznává je. Což by mělo být vlastně doporučení O’Haganův text nečíst.

Je dnes suverénem Polska, nejsilnějším mužem, který ovládá prezidenta a bude ovládat i toho, kdo usedne do premiérského křesla -  ať už to bude Beata Szydlo, kterou pověřil vedením kampaně, anebo někdo jiný. Nikdo v moderní historii Polska nesoustředil ve svých rukou tolik moci jako po nedělních parlamentních volbách Jaroslaw Kaczynski.

Vprofilu deníku Politico ho významný novinář polského původu Jan Cienski popisuje jako osamělého a nesmírně cílevědomého muže. Jeho nejbližší lidé odešli v roce 2009, když bratr-dvojče Lech a tehdejší polský prezident zahynul při letecké havárii v Rusku u Smolenska - a nedlouho poté i jeho matka, u níž bydlel. Zůstala mu jen kočka Fiona. Jaroslaw žije navzdory veřejné funkci jako samotář a podivín – do roku 2006, kdy se na rok ujal funkce premiéra, neměl v bance účet (nedůvěřoval elektronice), nemá řidičák a jeho vztah k ženám byl podle všeho redukován právě na jeho matku. „Politika omezuje okruh lidí, s nimiž se setkávám, i když já vlastně nikdy nebyl příliš sociabilní,“ přiznal v jednom interview.

Paradoxem obrovského úspěchu jeho strany Právo a spravedlnost je v tom, že Jaroslaw je vlastně velmi neoblíbený politik – je však dost chytrý na to, aby se ve volební kampani stáhl z obrazu a nastrčil za sebe jiné. Toto bude jeho strategie i v blízké budoucnosti: bude řídit zemi prostřednictvím nastrčených a loajálních figurek.

V zahraničích médiích se strhl poprask a z komentářů je cítit zděšení. V tomtéž deníku Politico se pokusil o uklidňující tón šéf varšavské pobočky americké – víceméně vládní - organizace German Marshall Fundu Michal Baranowski. Podle něj jsou obavy z vítězství PiS přehnané, zejména zahraniční politika se prý v podstatě nezmění a Polsko nebude dělat v EU potíže.

Nicméně při pozorném čtení autorova pokusu o věcný tón je toho k neklidu dost, když například přiznává, že nová vláda bude jen těžce hledat kompromisy s EU ve dvou otázkách – a to je uprchlická krize a snižování emisí. Je jasné, že Kaczynského vláda se přidá k Česku, Slovensku a Maďarsku v tvrdém postoji proti kvótám (byť k těm nedávno schváleným už Poláci nebudou nic namítat) a obecně v odporu vůči přijímání uprchlíků. V otázce klimatu budou tvrdě proti limitům emisí, protože PiS v kampani podporovaly hornické odbory z dolů na černé uhlí.

Právě uprchlická krize a klima jsou ale vlastně nejdůležitější evropská témata současnosti. Takže jak má být EU uklidněna, když autor článku uznává, že v těchto oblastech nebude s Poláky řeč?

Britští vědci objevili postup, jak i v těžkém stádiu Alzheimerovy choroby oddálit nutnost fatálního odvozu pacientů do ústavů s trvalou péčí. Naděje má jméno Aricept, běžný lék s látkou donepezil, který zlepšuje stav lidí s demencí a jehož kladné účinky jsou známy od roku 1999. Nicméně až dosud byl podáván jen v lehkém a středně těžkém stadiu nemoci a pro její plně rozvinutou fázi byl pokládán za neúčinný. To se teď změnilo, píše The Guardian.

Vědecký tým z londýnské University College v rok trvajícím výzkumu objevil, že podávání Ariceptu i v těžké demenci zdvojnásobuje pacientům šanci zůstat ještě doma. „Všichni už netrpělivě čekáme na objev účinného léku, který zpomalí nebo zastaví rozvoj Alzheimerovy nemoci. Ale donepezil je k dispozici rovnou teď a není drahý,“ cituje Guardian šéfa výzkumu prof. Roberta Howarda. „Jeho kladné účinky se projevují právě časem darovaným pacientům, aby mohli zůstat samostatní ve svém prostředí a nepropadnout do závislosti na ústavní péči, z čehož má naprostá většina lidí hrůzu.“

Výhoda nezávislé existence je u Ariceptu doprovázena i výhodu finanční. Roční výdaje za ústavní péči na jednoho pacienta s demencí se podle citovaného textu v Británii pohybují kolem 32 tisíc liber (zhruba jeden a čtvrt milionu korun), zatímco náklady na roční dávku donepezilu jsou zhruba 20 liber - necelá tisícovka.

„Za situace, kdy už deset let nedošlo v zápasu s Alzheimerovou chorobou k objevu žádného nového léku, je naprosto zásadní, abychom zcela využili možností léků, které už máme k dispozici,“ komentoval závěry studie šéf výzkumu a vývoje Alzheimerovské společnosti Doug Brown. “Přesvědčivé výsledky zkoušek s donepezilem mají obrovský význam pro život lidí s demencí a pro jejich rodiny. Proto naléhavě žádám doktory, aby tento výzkum vzali na vědomí a začali podle něj ordinovat.“

Tak dobrá zpráva by uprostřed současného bouřlivého dění neměla zaniknout. Jde totiž o dokonalý příklad snahy, po které dnes tváří v tvář zástupu uprchlíků u evropských bran volají všichni čeští političtí reprezentanti: řešit krize na místě. Čerstvý podpis „stabilizační a asociační dohody“ mezi Evropskou unií a Kosovem je přesně takovým hledáním východiska z výbušné a docela beznadějné situace rovnou tam, kde se odehrává.

Kosovo je jedna z nejchudších zemí kontinentu. Oblast obývaná většinově etnickými Albánci se od Srbska odtrhla koncem 90. let po válce se srbskými silami, jejíž etnické čistky a řadu zločinů ukončily až letecké údery NATO. Utrpení rozdělilo obě kosovské hlavní národnosti dodnes nezhojenými ranami a umocnilo vzájemnou nenávist.

Zhruba dvoumiliónová země zůstává nepřekročitelně rozdělena podle kmenového klíče, podezření z válečných zločinů je stále nevyšetřeno, nezaměstnanost je na 35 procentech a poslední parlamentní zasedání zkolabovalo poté, co opozice vytrvale vyřazovala jednací sál z provozu slzným plynem. Těžko se divit, že desítky tisíc Kosovanů odcházejí za nadějí lepší existence do západní Evropy. Jejich exodus se ale bohužel sešel se současnou vlnou běženců z blízkovýchodních válek a komplikuje už tak dost složitou situaci.

„Oficiálně jsme vykročili na cestu do EU,“ komentoval podpis asociační dohody kosovský ministr pro evropskou integraci Bekim Çollaku pro server Politico. Dohoda, která začne platit příští rok, zásadně usnadňuje vývoz kosovského zboží na evropský trh a na druhou stranu zavazuje balkánský stát k přijetí řady evropských norem a regulací.

Ve snaze uklidnit Kosovskou republiku a popostrčit ji na cestu klidného rozvoje narazí Evropa určitě na odpor Ruska, které neuznává sedm let starou deklaraci nezávislosti; považuje zemi pořád za srbskou provincii a vetem brání mezinárodnímu uznání země. Unie - většina jejích členů naopak spolu s Amerikou nezávislost Kosova uznává - usiluje o ztišení vášní budováním dobrých vztahů s oběma stranami někdejšího konfliktu: Bělehrad se stal oficiálním kandidátem na členství v EU před dvěma lety.

Je jasné, že ke vstupu do Unie je na kosovsko-srbském Balkáně zatím daleko a Kosovani zatím ještě ani o členství nepožádali. “Jsme na začátku a čeká nás dlouhá cesta ke splnění politických, ekonomických a justičních kritérií,“ říká ministr Çollaku. „Je nám jasné, že atmosféra v EU zrovna teď možná úplně nepřeje rozšiřování. Ale za tu dobu, než budeme na vstup připraveni, se politická situace určitě změní.“

Video: Guardian vysvětluje, jak chlazení zahřívá planetu.

Kulturní tip:Sicario: Nájemný vrah. Film Denise Villeneuva o agentce FBI, které je pověřena bojem ve válce proti drogám v příhraniční oblasti mezi USA a Mexikem, má českou premiéru.