Jak se odnaučit rasismu

Pokud jste běloch vychovaný a žijící na Západě, jste s největší pravděpodobností rasista - informuje dnešní vydání serveru quartz.com. Což neznamená, že jste zároveň i špatný člověk. Pravděpodobný je spíš opak: že jste milá a vstřícná bytost. Nicméně váš mozek si nemůže pomoct, a když má při náhodném setkání s novým neznámým jedincem rychle určit, zda je to „bezpečné“, zda jsme „stejné krve“, pracuje podle zažitých stereotypů.

A protože tyhle zkratkovité soudy jsou strašně rychlé a vznikají v podvědomí, nejde se jich snadno zbavit. V osm let starém asociačním testu provedeném výzkumníky Virginské univerzity v USA na dvou a půl milionech respondentů vykázalo 68 procent z nich bezprostřední negativní asociace ve spojení s černochy, tmavou kůží a černými dětmi.

Ne že by nehrálo roli to, co si o rasismu a jeho předsudcích vědomě myslíme. Nicméně ve chvílích strachu a stresu intelektuální náhled mizí a mozek ovládnou naučené stereotypy. A ty jsou - v případě že jste úvodem zmíněný na Západě žijící běloch - jasné: lidé s tmavou kůží představují riziko a hrozbu. Všechno, co je kolem nás spojené s bezpečím, obvyklostí, dobrotou a podobně, je totiž bílé. Žijeme obklopeni bílými lidmi našeho kmene, dobří hoši ve filmech jezdí na bělouších a nosí bílé klobouky, svatební šaty jsou bílé; Ježíš nosí bílou róbu, naopak ďábel je „pán temnot“ špatné trhy jsou černé.

Takže i když nechceme být rasisty a bát se cizích odlišně vypadajících lidí, bojíme se jich. Podle klinických psychologů citovaným quarzem to ani nejde jinak. Máme to zažrané v sobě. Podle existujících studií například lidský mozek reaguje v emocionálních oblastech velkou aktivitou na spatřené utrpení jiných lidí, ale tato aktivita zásadně slábne, pokud jsou trpící osoby jiné rasy. A důsledky těchto zažitých rasistických předsudků zasahují negativně do řady sfér společenského života - zdravotnickou péčí počínaje, vzděláním a bytovými možnostmi konče. Čeští Romové by mohli vyprávět.

Nejdůležitější otázka tedy je, zda se s tím dá něco dělat. A článek v quarzu tvrdí, že ano. Podle profesorky psychologie Patricie Devine jsou bezprostřední rasové reakce něco jako zvyk - a jdou za pomoci tréninku a jasných rozhodných kroků změnit.

Kroky jsou tři. Za prvé si svoji předpojatost uvědomit. Za druhé si ujasnit, jaké má tato předpojatost důsledky. A za třetí vyvinout snahu o nahrazení vnitřních automatických reakcí něčím, co se víc blíží našemu vědomému pohledu na jiné lidské bytosti a na svět. To se jistě snadněji řekne, než provede, ale věda přece jen nabízí nějaký praktický návod.

Naprostá většina studií podtrhuje nutnost bojovat s vlastním naučeným rasismem tak, že se co nejčastěji budeme pohybovat mezi lidmi jiných ras. Výše uvedená zmínka o menším soucítění s utrpením „ne-našich“ lidí má totiž dovětek: schopnost soucitu s odlišnými totiž radikálně stoupá v mozcích, jejichž majitelé mají s těmito odlišnými lidmi nějakou osobní zkušenost.

„Setkávejte se s lidmi jiné barvy pleti,“ doporučuje quarz, „vystavujte se coby běloch situacím, v nichž se sice můžete cítit nepohodlně, ale které vám dají větší ochotu naslouchat zkušenostem druhých.“ Podle vědců také velmi pomáhá představovat si sebe sama v barevné kůži. Absolventi zmíněného virginského asociačního testu si podle badatelů ve zvládnutí svých stereotypů vedli velmi dobře poté, co hráli počítačové hry, v nichž se museli krýt před nepřáteli „nasazením“ černé nebo hnědé kůže.

V báječném světě jablečných zařízení se i tentokrát stalo to, co všichni očekávali. Nový operační systém iOS 9, který Apple ve středu zpřístupnil stovkám milionů vlastníků iPhonů a iPadů, nově umožnil svým uživatelům blokovat internetovou reklamu. Za drobný poplatek si teď uživatelé mohou stáhnout některé z rozšíření pro mobilní prohlížeč Safari, které učiní přítrž všem reklamním prvkům na prohlížených webových stránkách. A jak komentátoři předvídali, blokování se stalo hitem. Dvě nejpopulárnější antireklamní rozšíření, Peace a Purify, se ve Velké Británii dostaly mezi 15 nejstahovanějších aplikací pro iOS; v USA se Peace dokonce umístilo na prvním místě žebříčku.

Blokování reklamy s sebou ovšem nese spoustu etických problémů, které jsme zmiňovali i v nedávném sloupku v tištěném Respektu. Reklamy totiž provozovatele webů z velké části živí; existuje tak nepsaná „internetová smlouva“ - nekončící příval obsahu výměnou za nekončící příval reklamy. Právě její čím dál častější porušování je tématem debaty, které se okolo blokování vede.

Pokud blokovat, jak moc? Je morálně správné blokovat ty reklamy, které svou technologií zasahují do soukromí uživatele? A mohou provozovatelé blokátory obcházet? Přesnou odpověď zatím nikdo nezná, ale i díky iOS 9 jsou otázky pro tvůrce webového obsahu čím dál palčivější - od mediálních domů pro autory videí na YouTube. Pokud totiž nenajdou se svým publikem i s autory blokovacích aplikací kompromis, může to znamenat jejich konec.

Jak se uprchlická vlna přibližuje ze vzdálených oblastí Evropy do Srbska a Maďarska, objevila se i spousta článků s osobními svědectvími a zážitky těch, kteří vyrazili o uprchlících informovat nebo jim přímo pomáhat.Mezi nimi vyniká text publicisty Michala Kašpárka, který několik dní pomáhal neziskovým organizacím v uprchlickém táboře v Rözske.

Kašpárek mimo jiné komentuje zprávy o nepořádku v táboře, o plýtvání dary, které se ve sbírkách na uprchlíky vybraly, i o pálení karimatek a spacáků. Polemizuje však i s obvyklými názory, které aktivisté mají: „Líbivé německé gesto otevření hranic syrským uprchlíkům udělalo šílenou paseku. Na pěší závod vysílených, bezprizorních a zmatených lidí k německým hranicím, honem než se zase volná cesta uzavře, byl zoufalý pohled. Ten nápad bych přirovnal k házení peněz do davu a údivu nad šlapanicí.“

Největším šokem ale pro Kašpárka byla netečnost veřejných institucí. Maďarsko se zabývalo jen represivními opatřeními a pomoc uprchlíkům obstarávaly neziskové organizace; nezájem státu způsoboval informační vakuum, které situaci neustále komplikovalo. „Zatímco Jean-Claude Juncker v evropském parlamentu korektně promlouval národním vládám do duše, v Rözske se rodily děti v kukuřičném poli. Viděl jsem chaos a lhostejnost šestačtyřicátého roku,“ uzavírá svůj text Kašpárek.

Patříte-li k dobrodruhům a cestovatelům, měl by pro vás Rus Sergej Ananov pár užitečných rad: Padá-li vaše helikoptéra do polárního moře, nepanikařte. I taková situace se dá přežít, pokud při vás stojí štěstěna a pokud vypadáte dostatečně děsivě, abyste nahnali strach ledním medvědům.

Jak popisuje BBC, Ananov v červenci přelétal ze severovýchodní Kanady do Grónska. Společnost mu na palubě stroje, se kterým se pokoušel obletět svět, dělala pouze náhradní palivová nádrž na sedadle druhého pilota, kterou pojmenoval Wilson. Do Moskvy, kde měla cesta končit, mu zbývalo už jen pár letových etap. Kdyby je úspěšně absolvoval, stal by se prvním člověkem, který uskutečnil cestu kolem světa v helikoptéře lehčí než jednu tunu.

Krátce před polednem 25. července, nad vodami Davisovy úžiny a stále ještě nedaleko kanadských břehů, sebou však stroj zlověstně škubl a začal ztrácet rychlost i výšku. Ananov si uvědomil, že se zřejmě pokazilo cosi v přenosovém ústrojí mezi motorem a vrtulemi, a bylo mu jasné, že snaha pokračovat v letu by nejspíš skončila střemhlavým pádem do moře. Rozhodl se proto pro kontrolované nouzové přistání na hladině. Helikoptéra se však potopila tak rychle, že z ní stačil vytáhnout jen záchranný člun.

Naštěstí helikoptéra dosedla na hladinu jen pár metrů od ledové kry, na kterou Ananov doplaval a kde strávil následující dva dny, vybaven pouze půl litrem vody, třemi světlicemi a několika proteinovými tyčinkami. Ačkoliv měl mokré šaty, zvládl mráz i vítr, před nímž se chránil pod nafouknutým člunem. Naděje na záchranu však byla zanedbatelná: Ananov věděl, že zařízení pro sledování polohy na palubě vrtulníku pravděpodobně udalo místo katastrofy jen přibližně.

Satelitní telefon i nouzový radiomaják klesly do hlubin spolu s helikoptérou. A po několika hodinách připlaval první lední medvěd. Ananov si ho naštěstí všiml včas, běžel mu vstříc s křikem a rukama nad hlavou. Medvěd se polekal, otočil se a dal se na ústup; poté se ovšem posadil a vyčkával. Ananovovi se ho ale podařilo zahnat, stejně jako dva další podobné nevítané návštěvníky. Nakonec ho zachránila kanadská pobřežní stráž, když jeden z jejích příslušníků spatřil při záchranné misi trosečníkovu poslední světlici pouhých několik vteřin předtím, než pohasla.

A další rady, které ruský cestovatel má? Pro své kolegy: Mějte nouzový radiomaják připnutý přímo na oděvu nebo alespoň v záchranném člunu. Pro pobřežní stráž: Je-li to možné, pátrejte pomocí helikoptér, ne letadel – ta přeletí nad hlavou a zmizí dříve, než si pilot něčeho všimne. A pro výrobce doplňků: Vymyslete neprodyšný ochranný oděv do ledové vody, ve kterém se dá pilotovat.

Mrtvé zóny hyperkapitalismu. To jsou místa, která mapuje německý fotograf Henrik Spohler – a nyní i vystavuje na Fotofestivalu v Mannheimu. Ačkoli studoval v Essenu, jeho chladný věcný styl se nese v duchu rukopisu, který proslavili na Düsseldorfské akademii manželé Becherovi.  Spohler v uvedeném souboru odhaluje děsivou i monumentální nevzhlednost překladišť, skladů, letišť a tranzitních hal, jejichž jediným účelem je posloužit k co nejrychlejšímu přesunu zboží z místa na místo.

Video: Bubnování robotickou rukou.

Kulturní tip:  Ať žije republika. ČT art 18.9.2015  21:50. Trpká mozaika líčí konec druhé světové války na moravském venkově očima malého kluka.