první červencový den uplyne 20 let od chvíle, kdy Velká Británie předala správu Hongkongu pevninské Číně. Jak komunistická velmoc tenhle přístav za tu dobu proměnila? Britský Guardian tuhle otázku položil šesti obyvatelům enklávy. Odpovědi se nepřekvapivě dost liší, ale tvoří docela přehledný obraz současného Hongkongu a jeho podivného, nejistého postavení pod vládou čínské diktatury.
Mladá prodemokratická aktivistka Yau Wai-čing je nesmiřitelná: Hongkong je podle ní pořád ještě svobodný kus země, ale čínský tlak je neúprosný. Nejde jen o administrativu a politiku. Wai-ching vadí, že Peking záměrně obydluje enklávu Číňany z pevniny (sama ten problém zřetelně pojmenovává jako “my a oni”) a ti mění Hongkong k pevninskému obrazu. Jak říká, pevninská propaganda se snaží vytvořit konflikt mezi starousedlíky a nově příchozími - přičemž starousedlíci jsou v pekingských očích rasisté, kteří na pevninské Číňany hledí svrchu. Konfliktu se bojí i umělkyně Amy Čeng. Sice nemluví o tom, kdo ho vyvolává, ale říká, že takhle rozdělená hongkongská společnost nebyla, co pamatuje.
Zatímco Wai-ching viní z rostoucího neporozumění čínskou vládu, pročínský politik Holden Čou má samozřejmě jasno v opačném gardu. Za vnitřní nepokoje mohou prodemokratičtí – tedy, jak říká, takzvaní prodemokratičtí - aktivisté. Pamatuje si, že v době “předání” právě dokončoval studia v Británii, ale zároveň je čínský patriot, proto byl šťastný, že se Hongkong vrací pod vládu komunistické velmoci. Jak trochu oficiózně a politicky hladkými slovy říká: kdyby prodemokraté přestali dělat problémy a začali hledat “přátelská řešení rozporů”, udrží si Hongkong za podpory Pekingu prosperitu, což je to nejdůležitější.
Tou prosperitou za plné podpory Pekingu si není úplně jistá Žang Ženping. Majitelka knedlíkárny (resp. tradiční čínské knedlíčkárny) odešla z pevninské Číny do Hongkongu ještě před předáním, na začátku devadesátých let. Nejprve v továrně na knedlíky pracovala. Jak vzpomíná, sice tvrdě, ale vydělané peníze považovala za slušnou odměnu, s níž dokázala pohodlně vyžít. To se v posledních dvaceti letech měnilo. Poté, co její bývalý šéf odešel dělat byznys na pevninu, založila si továrničku vlastní.
Dnes pracuje tvrději a za méně. Ale váží si toho, že je vlastní paní. Když porovnává dnešní Hongkong a dnešní pevninskou Čínu, kam jezdí na návštěvu jednou za rok, dochází k zajímavému kontrastu. Lidem na pevnině, které zná, se sice daří lépe, ale zároveň jsou pod velkým tlakem a ve stresu. A nemají svobodu, které si Ženping cení. Komunistická Čína podle ní skýtá mnohem víc kapitalistických neřestí, než skutečně kapitalistický Hongkong.
Poslední dva hlasy patří Zápaďanům. Podle německého podnikatele Karla Mayera jsou poslední dvě dekády dobou úpadku. Hongkong měl před dvaceti lety status vstupní brány do Číny vlastně pro veškerý byznys. To se změnilo. Nikdo už Hongkong nepotřebuje a podniká rovnou v Číně, bez přístavního zprostředkování. Hongkong se sice záhy změnil v zábavní a turistické centrum, ale to rozhodně není jediné, nač by měla sebevědomá enkláva aspirovat. Recept nezná, zároveň nepochybuje, že si pružní obyvatelé Hongkongu poradí.
Jako poslední v textu mluví Richard Margolis, bývalý britský diplomat, který předání za britskou stranu dohadoval. Podle něj si za své problémy může Hongkong trochu sám. Peking samozřejmě nijak netouží udržovat si ve svém podbřišku enklávu svobody a vlády práva. Jak ale Margolis říká, ani nechce vydávat extra energii na zásadní “popevninšťování” přístavu.
Hongkong podle něj musí přestat žádat po Číně víc, než co stojí v dohodách z roku 1997, a za druhé si své problémy řešit doma. Podle Margolise si tamní byznysmeni zvykli lobbovat z Pekingu za svoje hongkongské zájmy. Což jde prý proti zásadám, které Margolis vyjednával: Hongkong by neměl Peking otravovat - a ten ho za to nechá na pokoji.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
