Za Rudolfem Dzurkem
Zemřel autor divotvorných obrazů ze skleněné drti
Nikdy se nepovažoval za umělce, ale byl jím víc než ti, jež tak sami sebe rádi nazývají. Pro autora těchto řádků byl Rudolf Dzurko, jenž zemřel v neděli ve věku 71 let, vždy milým zjevením výtvarné upřímnosti.
Poprvé jeho obrazy spatřil díky Revolver Revue, která Dzurkovi v roce 1996 udělila svou Cenu a která tehdy širší veřejnosti představila v reprodukcích jeho pozoruhodné práce. S originály pak měl tu čest se seznámit před jedenácti lety, kdy Dzurkovi velkou retrospektivu udělalo českokrumlovské Centrum Egona Schieleho.
Dzurkovi k ní tehdy vyšel katalog, ve kterém napsal: „Já jsem nikdy nechtěl dělat umění a nedělám ho ani teď. Za umělce se nepovažuju. Michelangelo, Leonardo, Gogh, to byli podle mýho opravdoví umělci. U mě je to tak – když mám vztek, udělám obrázek, jak mám vztek, když jsem veselej, udělám obraz jiskřivej, radostnej, a když mě přepadne smutek, strach, úzkost, když na mě padá celá Praha a město mě dusí, vznikne třeba takovej obraz, jako je Násilná civilizace.“
Na tom obrazu stojí divná příšera s dlouhým zobákem, do kterého si cpe uťatou končetinu. Pod ní leží torzo krvácejícího dítěte, na zelené louce se vleče chromý kůň a v dálce kamsi odchází chlapík, kterému je ta ohavná hrůza nejspíš úplně ukradená. Všechny barvy a tvary kompozice jsou
vysázené z titěrných úlomků barevného skla, které k sobě Dzurko slepil na skleněném podkladu. Tak jak to kdysi dávno dělaly naše praprababičky.
Rudolf Dzurko se mnohem později - konkrétně v roce 1941 - narodil do „cigánské“ komunity ve východoslovenských Pavlovicích. Když mu byly čtyři, s rodiči se přestěhoval do severních Čech, aby tu nahradili vyhnané a vyvražděné Němce. V okolí Nového Boru poprvé uviděl barevné hromádky třpytící se na slunci, které kolem skláren zůstaly jako odpad po všech číších a lustrech, které se tu vyráběly. A pokoušel se z těch zbytků vytvářet vlastní díla.
„Největší problém bylo lepidlo. Kanagom byl k ničemu. Trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na to, jak namíchat správnou směs, aby mi skleněná drť na skle držela. Když jsem v osmadvaceti letech s obrázky začínal, nenapadlo mě, že je budu dělat třicet let. Obrázky, to byla moje radost a vždycky mě potěšilo, když se líbily taky lidem, který k nám přijížděli. Obrázky, sochy z kamene, ze dřeva i loutky jsem dělal až po práci, já jsem měl i jiný zájmy, rodinu, zahrádku, prase a kozu jsme měli, bavilo mě pěstovat kytky, rajčata, okurky, pracovat na zahradě,“ vzpomínal Dzurko později.
Živil se jako zedník, topič, soustružník. Vystavovat začal v 70. letech, kdy ho začali zvát na národopisné expozice typu Umění československých cikánů nebo Naši spoluobčané cikáni, ale později i na méně spektakulární podniky jako Práce členů Klubu výtvarníků OKD či Jitro kouzelníků. Z roztříštěného skla slepoval obrázky mytologické, náboženské, intimní a vůbec všelijaké; vždy přitom vášnivé, plné slunce, energie a jakési divotvornosti, z níž přecházel zrak, aniž přitom kvůli tomu člověka bolely oči.
Byla v nich ona spontánnost a vzrušující živočišná síla, s níž se návštěvník v galeriích současného umění zas tak často nesetkává: jinde to v nejlepším případě smrdělo alespoň fermeží, u Dzurka to vždycky smrdělo a vonělo životem.
Dzurko tvořil dál, i když se z venkova přestěhoval do Prahy. Přivydělával si tu prodejem svých obrázků a sošek na Karlově mostě v době, kdy sem ještě pouštěli skutečné umělce. Na umělce ho dokonce pasoval i Milan Knížák. Ten sice nejprve prohlásil, že díla romských výtvarníků nejsou obecně tak kvalitní, abychom si je mohli dovolit vystavovat v Národní galerii (asi by se studem propadla do země). Po vlně odporu vůči vyřčeným slovům nicméně vzápětí koupil několik obrazů právě od Rudolfa Dzurka a pověsil je ve Veletržním paláci.
„Budoucnost by si člověk neměl brát tak úplně k srdci, protože když to začne všechno moc prožívat, moh by se taky zbláznit, ale zapomínat by na budoucnost taky neměl. Člověk by měl žít naplno každej novej den a nemyslet na to, že třeba zejtra bude vodepsanej, votrávenej nebo mrtvej. Za každej den by měl děkovat, a když se ráno probudí, měl by se radovat, že je živej!“
Tahle jedenáct let stará Dzurkova slova budou platit dál, i když tu jejich autor už s námi nebude. A stejně tak budou vlastním životem dál žít i jeho nezapomenutelné divotvorné obrázky.
Foto: Karel Cudlín
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].