Věří Captain America v konspirační teorie?

 Comicsové filmy válcují žebříčky návštěvnosti – jev typický pro poslední dvě dekády. Jde o jeden z důvodů, proč do kin málo chodí starší i střední generace, a často se pak nepřesně tvrdí, že jde o důkaz celkového kulturního úpadku. Svět se prý v těchto filmech redukuje na dětské omalovánky či testosteronové pohádky především o tom, že Amerika je nejlepší země na světě a má právo nastolovat v jiných zemích právo, pořádek a demokracii. Platí to však jen velmi omezeně.

Takový pohled nebere moc v potaz, že comicsové filmy za poslední dvě dekády nesmírně zesložitěly a prezentují především diskutabilní portréty hrdinských figur, u nichž se stále zpochybňuje oprávněnost a smysl jejich boje za dobro, případně se zde rovnou nastolují otázky ohledně normality, šílenství, monstrosity, jinakosti a podobně.

Víme, jaké to je

Nejtypičtějšími případy jsou mnohadílné megahity Batman a X-Meni, ale vejde se sem mnoho dalších – jednoznačně Watchmen, Hulk, Hellboy, Blade, Daredevil, Contantine, Ghost Rider, Soudce Dredd, Vrána, Punisher, Kick Ass, Catwoman, Tank Girl, Spawn… Je pravda, že některé z těchto filmů komerčně neuspěly, často se i odchýlily od comicsové předlohy, nejtypičtěji v případě Masky, kde se z psychopatické záležitosti stala komedie pro celou rodinu s Jimem Carreym.

Ať to ale vezmeme jakkoli – tato comicsová vlna oslovuje své diváky pomocí toho, že jim dává na srozuměnou „víme, jaké to je být outsider a jaké to je skrývat nějaké tajemství“. Což působí dobře na teenagery, kteří hledají svou identitu, mají problém s přijímáním autorit a jejich tělo se během dospívání mění.

Vyloženě kladných, neproblematických postav, které svou proměnu nebo jinakost zvládají pozitivně, je každopádně málo: Superman (v posledních letech pouze dva filmy, z nichž jeden byl komerčně zklamáním), Spider-Man (zaručeně úspěšný vždy) a Captain America, možná ještě Green Lantern (jehož pokračování asi nepřijde).

Polemicky už vyznívá maximálně úspěšný Iron Man nebo trochu tržně slabší Thor, kde jsou hrdinové hodně narcistní - čímž jsou jednak méně sympatičtí a jednak u nich pýcha předchází pád, a kvůli špatným rozhodnutím si také nesou na rukou dost špíny. I velmi slušnákovská Fantastická čtyřka má za hrdiny v podstatě traumatizované zrůdy, rozhodně ne typické vzory pro mládež.

A abychom byli přesní a úplní, největším hitem poslední doby jsou Avengers, kde se potkávají Iron Man, Hulk, Thor a Captain America a utvoří funkční tým. O tom, jak podobné týmovky vzývají zvláštní kult elit v dnešní technické civilizaci, viz tento článek.

Nejde zdaleka jen o jakýsi politický postoj „nechme nadlidi, ať si světové problémy a konflikty vyřeší mezi sebou“, ale samozřejmě i o to nechat se oslnit trikovými atrakcemi, kdy jsou peníze vložené do rozpočtu vidět na plátně. Něco podobného dovedou stvořit pouze špičkoví profesionálové zaštítění špičkovým kapitálem a konzumovat tyto rychle míhající se obrazy dovede jen dobře vycvičené oko hráče počítačových her.

Lehká pachuť

Nyní ale k druhému dílu Kapitána Ameriky, který žánr zase o kus posunuje. Z tohoto superhrdiny si lidé dnes rádi střílejí. Tak pitomé jméno a tak pitomý kostým, který naznačuje, že jde spíš o Kapitána Portorika, a k tomu ten překonaný idealismus.

Kdy o sobě Američané mohli naposledy tvrdit, že bojují jednoznačně za poražení Velkého zla a sami představují dějinné dobro? Naposledy právě v době zrození Captaina Ameriky – za druhé světové války. Hrdina, který patří hluboko do minulosti, relikt imperialismu, kterého nemá cenu převádět na plátno. Existují sice tři filmy, jeden z roku 1944, druhý z roku 1979 a třetí z roku 1990). Nicméně vždy šlo o nepovedené braky - v kostce tady. 

První návratový film studia Marvel z roku 2011, který měl Kapitána Ameriku důstojně představit, se musel nutně vrátit k druhé světové válce, nechat hrdinu vybojovat bitvu s nacistickou organizací Hydra, pak ho zmrazit a nechat ho probudit do současnosti, v níž se zákonitě cítí trochu vykořeněný a z „jiných časů“.

Nápad a retro stylizace se zdařily, nicméně s tím, jak dnešní comicsové filmy musí „vědečtěji“ vysvětlit zrod superhrdinů, zůstala v přeměně neduživého dobrovolníka Steva Rogerse do podoby nabušeného supervojáka pomocí speciálního séra lehká pachuť, že jde o zastřenou propagaci steroidů.

Zatímco před lety bylo podezření z dopování či třeba homosexuality natolik tabuizované, že jsme o něm prostě neuvažovali, dnes ho vidíme všude - a nejpozději od dob dokumentu Bigger, Stronger, Faster nám dochází, jak je současná populární kultura posedlá vzýváním fyzické síly. A je jednou z příčin, proč tolik lidí upadá do frustrace z vlastní tělesné nedostatečnosti, kterou pak chce odstranit za každou cenu.

Nic už není tak nevinné, jak se zdálo dřív. Jestliže první marvelovský velkofilm s Kapitánem Amerikou toto podezření čechral jen nezáměrně, druhý díl jde ve zpochybňování základních ideálů a hodnot mnohem dále a činí z něj ústřední část zápletky.

Jistě už mnoho diváků napadlo, že jednotliví členové týmu Avengers, nad nimiž dohlíží supertajná organizace známá pod zkratkou S.H.I.E.L.D. , jsou vlastně jakýmisi oběťmi, rukojmími nebo rovnou žoldáky určitého mocenského systému, který se sice tváří, že chrání obyčejné občany, ale ve skutečnosti činí ze světa stále nesvobodnější, omezenější a profízlovanější místo.

Pozor, bez spoileru to nejde

Abychom si mohli rozebrat, co přesně film Captain America: Winter Soldier předestírá, musíme nevyhnutelně prozradit pointu. Takže spoiler alert: V průběhu filmu zjistíme, že zdánlivý tajuplný šéf S.H.I.E.L.D. Nick Fury (hraný Samuelem L. Jacksonem) má nad sebou ještě jednoho nadřízeného Alexandra Pierceho (hraného Robertem Redfordem), který je ve skutečnosti nejvyšším členem nikdy definitivně nevyhlazené organizace jménem Hydra, s níž Kapitán Amerika bojoval už kdysi dávno. Hydra přitom infiltrovala všechny tajné služby po celém světě, politické strany i finanční kruhy a víceméně řídí chod celého světa tím, že způsobuje světové konflikty a krize všeho druhu.

Nick Fury se najednou vyjeví nikoli jako tajuplná figura, jež má kdovíco za lubem, ale jako poslední bojovník proti nepříteli ve vlastních řadách. Kapitán Amerika se sice na chvíli stane psancem, ale při závěrečné megabitvě, kdy zlikviduje několik obřích bojových vznášedel, která mají schopnosti zaměřit a během vteřiny zničit všechny potenciální odpůrce Hydry, se svět vrátí do správných kolejí. Otázka zní: je toto nová úroveň komplexnosti comicsových filmů, nebo nová úroveň naivity?

Zápletka je to natolik hutná, až je těžké říct, kde nejprve začít. Asi každý, kdo občas na internetu uklouzne po nějakém anonymním lejnu, se dostal ke konspiračním teoriím typu NWO (New World Order). Bez ohledu na to, jestli tento nový světový řád dělají židé, ilumináti, svobodní zednáři či mí zvláště oblíbení ještírci, pokaždé postupují podobnými principy, jaké se ukazují v druhém díle Kapitána Ameriky. Infiltrují oficiální organizace a pod záštitou páchání dobra činí pravý opak, především zbavují lidé různých svobod.

Pozor ovšem. Součástí tohoto velkého záměru, v němž hrají roli i nejen plány s likvidací veřejných oponentů, ale i cílené snižování množství populace či vůbec schopnosti se rozmnožovat a také svobodně a kriticky myslet, je samozřejmě zábavní, převážně filmový průmysl. Jeho zákeřnost tkví v tom, že dělá vše najednou.

Vše se již děje

Na jednu stranu nás podle těchto teorií chtějí média ubavit k smrti, takže nás přehlcují bezduchostí, a na druhou nám nabízejí obrazy „falešné kritiky systému“, takže si potom myslíme, že ony katastrofické scénáře jsou pouhou fikcí. Akta X v nás tak zavádějícím způsobem vyvolávají strach z invaze mimozemšťanů, a přitom jde o to, abychom si oddechli „je to jenom film“. Kdykoli se v nějakém filmu objeví jakékoli tajné společenství a spiknutí, nebo se předestře vize totálního ovládnutí lidských mozků jako například v Matrixu, pokaždé nejde o nic jiného než o zástěrku toho, že se podobné věci již reálně dávno dějí.

Nejde o upozornění, abychom podobné příběhy chápali jako metafory, podobenství a analogie a byli pozornější například k tomu, jak se formuje určitý dominantní mediální diskurs, ale naopak, abychom se cítili uklidnění, že ve skutečnosti nic takového není možné. V tomto světle pak samozřejmě i Captain America: Winter Soldier nedělá nic jiného než to, že předhazuje falešnou vějičku s nacistickou organizací Hydra, i když to naopak mají být přece židé/ilumináti/zednáři/ještírci, kteří ovládají svět.

Čím více provádíme podobných obratů a odhalení, tím více se jeví veškeré dění a jakékoli informace jako absurdní. Pochopitelně, takový stav musí vyhovovat „pravým vládcům univerza“, neboť se jim podařilo mezi prostý lid zasít zmatení, které je možná ještě lepší než strach, protože před příliš složitými výklady světa se utíkáme k jednoduchému oddechu a apatii.

Vést polemiku s přesvědčeným konspiračním teoretikem je pak podobné jako hrát šachy s holubem. Pokálí šachovnici, rozhází figurky a nadmutý odletí šířit svým souvěrcům, že přece vyhrál. Cokoli bude potvrzovat jeho teorii: zábava odvádí pozornost, kritika není kritikou, ale taky odvádí pozornost, naivní filmové verze celosvětových konspirací mají v lidech oslabit podezření, že by nějaké masivní konspirace byly možné a tak dále.

Domnívám se, že druhý díl Kapitána Ameriky zašel v tematizaci konspirace zatím nejdále ze všech hollywoodských filmů a že tento bod si zasluhuje zásadnější diskusi než to, zda se akční scény v 3D filmech vyplácí točit ruční kamerou (o čemž se píše ve většině recenzí). Velmi často se zmiňuje, že Robert Redford hrál v 70. letech ve více paranoidních thrillerech o spiknutí ve vysokých politických kruzích a že nyní jeho postava Alexandra Pierce odkazuje k této éře a výsledný film tak mixuje žánr comicsu a thrilleru a jde o osvěžující záležitost. Podle mě jsme úplně jinde.

Co není možné

Politické thrillery ze 70. let přesně naopak ukazovaly, že konspirace jistě jsou možné, ale pouze v malém měřítku. Lze jistě utajit jednotlivý čin, nějakou tajnou nepříjemnou zprávu, lze někoho zlikvidovat nebo aspoň veřejně znemožnit nebo nějak oficiálně vymazat jeho existenci. Lze jistě vést po krátkou dobu zavádějící kampaň a klidně vodit média a veřejnost za nos. Ale nelze to dělat dlouhodobě, globálně, bez vytvoření trhlin a odporu.

Když dennodenně vidíme, jak se politici v jedné straně či novináři v jednom médiu nejsou schopni shodnout na jednoduchém pohledu na určitý problém nebo vytvořit dlouhodobou strategii, musí být jasné, že nelze vytvářet žádné globální konspirace jdoucí napříč dekádami, zeměmi, kulturami, generacemi, politickými přesvědčeními, psychologickými profily a odlišnostmi těch tisíců, či spíše statisíců a milionů lidí, kteří by museli být součástí tohoto spiknutí či „velkého plánu“.

Čím více víme o tom, jak nepředvídatelné jsou otevřené systémy, jako je společnost a příroda, kdy znovu a znovu vidíme, jak je těžké předpovědět výsledky voleb, změny počasí či vývoj ekonomiky, musí nám být jasné, že velké konspirace jsou z principu nemožné a spadají do oblasti čiré fantazie, psychopatologie nebo zpozdilého pozitivismu, či dokonce racionálního mechanicismu. Svět jako stroj, u nějž „stačí“ poznat všechny součástky, a víme, jak bude pracovat. Svět jako stroj, u nějž „stačí“ poznat všechny součástky, a víme, jak bude pracovat. Zkrátka, tohle si mohl někdo myslet naposledy v 19. století. 

Captain America: Winter Soldier nabízí celkem jasnou ukázku této tupé víry: jakýsi podivný algoritmus vyvinutý nacistickým vědcem za druhé světové války by měl být schopen předvídat, jak se lidé budou chovat a zda budou k Hydře loajální, či ne.

Na základě toho pak lze vytipovat nepřátele Hydry, všechny je zaměřit satelitem a odstřelit. Jenomže jestli něco dnes naopak víme dobře, pak to, že lidé nejsou tak předvídatelní. I když připouštíme, že se sdružujeme do skupin a že nejsme zase tak jedineční, jak bychom asi chtěli být, pořád se vývoj společnosti nedá vykalkulovat.

A představa, že se dokážeme zbavit všech spíše neloajálních a že by se ti spíše loajální s touto likvidací mnoha jiných lidí smířili, opět vypovídá hlavně něco o tom, že všem konspirátorům je společný nikoli přebytek, ale naopak nedostatek představivosti a pochopení pro to, jací lidé jsou.

Když budeme brát do důsledku Matrix a zjistíme, že podobná počítačová nadvláda nad lidstvem není možná - například z důvodu že určité zkušenosti nejde simulovat pouhým drážděním mozku, ale souvisejí s celkovým tělesným vývojem, který nejde provádět „ve zkumavce“. Podobně Captain America: Winter Soldier je především potvrzením toho, že nelze vymyslet algoritmus, který by dokázal předvídat hnutí mysli jednotlivců, ani nelze ovládat celosvětovou populaci cíleným vyvoláváním určitých konfliktů, protože nikdy nevíme, jak se vyvinou.

Jistě, ani jeden z těchto filmů toto poselství neříká přímo. Ale je to mnohem lepší interpretace, že jde o model toho, jak absolutní totalita není možná, než že jde o schválně zavádějící příběh, jenž má odvrátit pozornost od toho, že víceméně totéž už se děje. Co zůstává stejné, je to, že filmy samy nás kritickému přemýšlení nenaučí.

Captain America: Winter Soldier dovádí žánr comicsového filmu ze scenáristického hlediska na novou úroveň složitosti, ale jasně přitom dokazuje i jeho limity - končí se u vize dokonale propočítatelného světa. Pro „konspirační teoretiky“ pak platí, že se na reálný svět dívají se stejně jasnou kauzalitou jako na filmový scénář. Jinými slovy, lidé se sklonem vidět globální konspirace žijí v brakových fikcích a jejich noetická východiska jsou notně zastaralá.