Komicsový velkofilm Avengers vstoupí do dějin přinejmenším jako přelomová marketingová událost. V době, kdy se tvrdí, že uvedení většiny hollywoodských filmů do kin slouží hlavně jako reklama pro pozdější vydání na DVD a blu-ray, představují Avengers další úroveň strategického plánování.
Jde o první vysokorozpočtový hollywoodský snímek, který vznikl cíleně tak, že jeho vlastnímu uvedení předcházela několikaletá výroba a premiéry jiných filmů, v nichž se postupně vyskytovaly postavy, které se nakonec sejdou v jednom mega-bijáku. Znalci comicsů z nakladatelství Marvel tak vědí, že hity Iron Man, Hulk, Thor a Captain America tu byly hlavně proto, aby propagovaly jméno superhrdinského týmu Avengers. (Pro neznalce pak je vhodné doplnit, že do tohoto fikčního vesmíru nespadá Batman, který spadá pod hlavičku DC Comics, a pravděpodobně se nikdy nedočkáme ani Spider-Mana, který sice patří pod Marvel a v Avengers se objevuje, ale práva na zfilmování vlastní studio Sony.)
Relativně nejsamostatněji působil Iron Man, nejméně koncepčně Hulk (o něm vznikly hned dva filmy, které si s tímto zeleným hromotlukem nevěděly moc rady) a zcela podřízený potřebě být pouhou předehrou vyzněl Thor – kde se kromě jednoho z kladných hrdinů vyprofiloval i hlavní padouch pro Avengers, nordický bůh Loki.
K tomu, abychom (klidně i s odstupem) docenili kulturní významnost Avengers, kteří o tomto víkendu zcela nad očekávání zlomili několik kasovních rekordů, hodí se dodat také to, že představují i zcela novou generaci comicsových filmů.
Jen ve stručnosti: ač se to nezdá, Hollywood byl dlouho ke comicsům skeptický. Prakticky až do zjevení Hvězdných válek (1977) byly všechny mixy akčních sci-fi a fantasy s hrdiny, kteří mají nadpřirozené schopnosti a chodí oblékaní v divných kostýmech, považovány za natolik pokleslou kulturu, že do nich nemá smysl investovat větší peníze. Hvězdné války však nebyly přímou adaptací žádného díla, jen jakousi zastřenou vzpomínkou na tuny space-operového braku.
První průlom v Hollywoodu učinil až Superman (1978) - což je ovšem paradoxně britská produkce. Pak dlouho nic (nepočítáme-li propadák Flash Gordon z roku 1980), až do uvedení Batmana a Želvích ninjů v roce 1989. I tady se ale pořád dalo tvrdit, že tyto filmy neodpovídají comicsovým předlohám. Batman režiséra Tima Burtona navíc nebyl překvapivě postaven na akci (ta tomuto režisérovi vůbec nejde), ale na výpravě, atmosféře a rozjívené uhrančivosti hlavního padoucha v podání Jacka Nicholsona. Pořád to tedy nebyl film, který chtějí comicsoví fanoušci.
Další (třetí) zlom přišel až s adaptací comicsu X-Men (2000) o skupinkách mutantů, kteří mezi sebou vedou bitvu o to, zda pomáhat obyčejným lidem, nebo je vyhladit z povrchu zemského. Tady se filmaři snažili o maximální věrnost comicsové předloze, a přitom kladli důraz na to, aby jednotlivé postavy nevyznívaly ve své předimenzovanosti směšně – zůstaly tedy zachovány charaktery, ale kostýmy a akce byly střídmější. (X-Meni samozřejmě mají spoustu odlišných sérií, ale snahou tvůrců bylo tentokrát fanoušky nepopudit a nejít ostře proti jejich očekávání.)
Poté nastala revoluce s Batmanem – v roce 2005 restartoval Christopher Nolan celou ságu, která pod křídly Tima Burtona a Joela Schumachera nabrala směr jakéhosi maškarního bálu. Burton je jistě lepší stylista než Schumacher a jeho filmy byly vážnější, nicméně s tím, kam se dobral Nolan, nemohli předcházející Batmanové být kontrastnější. Nolana zkrátka napadlo natočit Batman „realisticky“, tedy tak, jak by opravdu mohl vypadat život někoho, kdo se rozhodne stát se superhrdinou. Zvláště druhý díl s názvem Temný rytíř (2008) už v sobě neměl špetku nadpřirozena, ale ani nadsázky – comicsový žánr tu dospěl k vrcholu své serióznosti. Většina publika to přivítala s nadšením, i když se samozřejmě objevily pochyby, zda právě tím žánr neztrácí na svém kouzlu a zda od Nolana není trochu nečestný trik takto se vymezovat vůči tradici a čerpat ze své jinakosti.
Mezitím hollywoodská studia chrlila ročně několik comicsových filmů, z nichž některé jsou přestylizované a infantilně barevné, jiné naopak okázale temné. Téměř všechny mají společný jeden bod – zajímá je, jaké to je být superhrdinou mezi obyčejnými lidmi, jak vlastně definovat svou identitu a nebýt pouze monstrem, jak naložit s velkou mocí – pro příklad si vezměte Spider-Mana, Hellboye, Bladea, Ghost Ridera, Daredevila a další.
Avengers zosobňují novou éru tím, že se zde vůbec neřeší „lidstvo“ nebo „obyčejní lidé“. (V tom se liší i od jiného, zcela výjimečného snímku Watchmen.) Jsou tu jen superhrdinové, kteří se navzájem přebíjejí v tom, jak používat své superschopnosti. Lidé v ulicích New Yorku, kde se odehraje závěrečná bitva, jsou poníženi do role pouhého davu. Jistěže klaďasové zachraňují nevinné občany, ale film se rozhodně nezdržuje detaily, kolik těchto obyčejných civilů muselo při útoku mimozemských monster zemřít. Avengers jsou v tomhle dokonale sterilní a totálně cenzurovaný film. Probíhají tu olbřímí destrukce nemovitého majetku, ale většina postav má sobě jen škrábanečky a trochu špíny.
Zároveň sami superhrdinové nejsou žádní umělohmotní panáci, každý z nich má osobnost a výborně to mezi nimi jiskří, ať už v pozitivním nebo negativním (ale vždy záměrném a jasně čitelném) slova smyslu. Právě zde leží přelomovost Avengers coby filmu, na nějž se tak dlouho čekalo. Jedná se opět zřejmě o první hollywoodský snímek, který není postaven na jednom hlavním hrdinovi nebo souhře dvou parťáků (což je rovněž oblíbený model), ale na až šachovnicovém systému kooperace mnoha figur. Jednoduše řečeno: Avengers jsou první skutečná týmovka, kde si postavy opravdu sednou. (Někdo by mohl namítat, že toto splňovali už X-Meni, ale tato série má velmi rozkolísanou úroveň a nestojí tolik na kvalitě akce.)
Z logistického hlediska je nutné obdivovat scenáristy a castingové pracovníky, že se jim podařilo dát dohromady takový ansámbl. Každý hrdina má své přednosti i slabiny, které jsou v ději dokonale využity a provázány se schopnostmi a omezeními těch ostatních. Kromě toho, že si tu tedy hrdinové vyměňují vtipné dialogy (třetina stopáže je konverzační komedie, kde si, řečeno slovy fanoušků „borci přeměřují pindíky“), se poslední třetina zakládá na naprosto nevídané výměně akčních schopností. Naposledy se tomu přiblížil pouze Pán prstenů, ale ten vedle Avengers působí v tomto ohledu velmi slabě.
U Avengers zavládá všeobecné nadšení (snímek jen za víkend utržil přes 200 milionů dolarů jen v USA, čímž o čtvrtinu předběhl i doposud nejúspěšnějšího Harryho Pottera) - až se teď mezi publicisty stává povinností ony ovace trochu chladit. Přitom právě novináři, kteří poctivě spolupracovali se studii Marvel a Walt Disney na propagační kampani, po prvních projekcích psali „věřte hypu“. Čili nejprve se vytvoří až hystericky natěšené očekávání, a pak se toto naočkované nadšení potvrdí.
Zdá se, že tímto Hollywood dokonale zpracoval své cílové publikum – comicsoví fanoušci konečně mají pocit, že jim jejich oblíbené hrdiny nikdo nekazí, ale dodává jim je v ještě lepší podobě, než si sami dovedli vysnít. Kritikům, kteří chtějí být v opozici, pak zbývají poměrně chabé fráze o „bezduché zábavě“. Jenomže zlobit se právě na ni je v dnešní době už dost faux pas. Notabene, když je tato zábava v jistém smyslu nepopiratelně inteligentní.
Tudíž přiznávám i já: vůči Avengers se cítím v pasti. Takhle dobrou „bezmyšlenkovitost“ zkrátka nelze nedoporučit. Můžu přispět jen drobnou interpretací navíc a odpovědět na otázku, proč tolik lidí baví koukat se na film, v němž není takřka nic lidského, ale vše je nadlidské.
Odpověď bude mít dvě části. Avengers jednak vyhovují kombinatorickým mozkům hráčů počítačových a stolních karetních her. Dovedou uspokojit potřebu po něčem velmi komplexním – a vlastně se chápáním vztahů mezi nadlidskými postavami trochu i vyhýbat vedení normálních lidských vztahů. Tato kultura geeků zažívá v posledních letech stále strmější vzestup (viz sitcom Big Bang Theory, modernizovaného Sherlocka Holmese od BBC či vůbec záplavu kvazi-vědeckých krimi seriálů typu CSI, Bones ad.).
Druhý faktor atraktivity pak vyplývá z toho, že identifikace s hrdiny nemusí probíhat přes sledování slabostí (obvyklé schéma „ze chcípáka se stane borec“), ale nyní už chápání comicsového světa zašlo tak daleko, že je možné identifikovat se pouze se skvělostí hrdinských stránek existence. Právě díky hraní počítačových her či vůbec schopnosti rychle zpracovávat informace se velká část publika cítí natolik nadřazená „běžnému plebsu“, že se cítí být také svého druhu superhrdiny. Paradoxně giganticky úspěšný film má tedy velmi elitářskou povahu.
V zájmu úplnosti je ale taky třeba dodat, že geekové netvoří onu většinovou masu, spíš jsou ti, jejichž touhy pohánějí výrobu podobných filmů. Pro majoritu diváků fungují Avegers spíše tak, že skrze postavy vkládají symbolicky důvěru do společenských a mocenských elit, „aby si ty problémy vyřešili hlavně sami mezi sebou“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
