Třetí Muži v černém poprvé vyprávějí příběh

Trojdílná komediální sci-fi série Muži v černém (1997, 2002, 2012) patří mezi ty nejméně zasloužené hity, jaké kdy vznikly. Vzhledem k tomu, jak velké mají tyto filmy rozpočty a tržby, a vzhledem k tomu, jaké náklady investují do reklamních kampaní, díky čemuž jsou i všeobecně známou značkou (kdo by neznal ikonické sluneční brýle), ovšem zdaleka nenaplňují ideál „blockbusterové události“.

Blockbusterem se myslí nejenom film, který stál a vydělá hodně peněz, má výrazný vizuál, nejlépe ještě nějakou slavnou předlohu (knihu, comics, počítačovou hru, atrakci v zábavním parku), a cílí na více typů publik (od černošských svobodných matek až po bělošské ženaté yuppíky). Blockbuster – aby naplnil definici „události“ - musí mít také určitou hutnost, závažnost, prestiž a délku.

Hutnost je dána množstvím a bombastičností akčních scén, střídajících se prostředí, střihů či vtípků troušených jen tak bokem. Závažnost (braná jistě jen v omezeném slova smyslu) znamená, že film musí mít téma, které zajímá hodně lidí a většinou má globální dosah, především ve vyvolávání určitých obav (týkajících se hlavně konce světa, ale i obecně známých jistot). Prestiž se pak týká toho, že film musí přicházet s něčím nevídaným; dnes jsou to nejčastěji filmové triky, které musejí neustále posouvat hranice možného. Prestiží samozřejmě může být i bohaté herecké obsazení – setkání hvězd.

A konečně délka se zdá být zásadní pro to, aby si blockbuster mohl nárokovat právo chtít od nás peníze, či dokonce opakované investice do druhé či třetí návštěvy kina, půjčování či kupování DVD, tematických her, triček, hraček a podobně. Zatímco před několika desítkami let měl celovečerní film zhruba 90–100 minut, postupně jsme si zvykli na standard kolem 120–135 minut; dnes ty největší hity teprve začínají na 140 minutách a jdou k hranici tří hodin. Samozřejmě, že už dříve tu byly epické velkofilmy – největší hity jako Sever proti Jihu, Desatero přikázání, Lawrence z Arábie či Doktor Živago měly i přes tři hodiny. Ale byly to filmy primárně pro dospělé publikum a hrály se s přestávkou uprostřed. Dnes teenageři musí hodně kontrolovat močové měchýře, aby vydrželi až do posledního výbuchu. I když spíš to vede k nadměrnému troušení na záchod…

No, a jak si v těchto ohledech stojí Muži v černém? Jsou to devadesátiminutové jednohubky, akční scény postrádají nápaditost a dynamiku (vždycky se dlouho čeká, než se mimozemšťan přiblíží, pak chvíli řve a nakonec ho jeden z MiB suše rozstřelí na hromadu želé), triky jsou podprůměrné a hraje se tu spíš na jakousi nedokonalost a gumákovitost, téma s ohrožením Země „šmejdy z vesmíru“ vůbec nepůsobí naléhavě.

Jinými slovy, Muži v černém nejsou jen pastišem béčkových sci-fi, které už dnes nikdo nezná. (Rozhodně nejde o parodii, protože se nezesměšňuje nic konkrétního). Jsou daleko spíše výsměchem formě typických blockbusterů, zčásti také záměrným. Pokud v jiných superdrahých filmech bývají slovní vtípky a vizuální odkazy jen bonusem, v Mužích v černém tvoří tyto prvky základ veškerého potěšení. Will Smith žvaní a žvaní, Tommy Lee Jones reaguje netečně, a plátnem se míhají narážky na různé slavné celebrity. Podle logiky MiB jsou všichni v Hollywoodu (ale vůbec americkém šoubyznysu) mimozemšťani.

Nejde mi o to ani tak hodnotit, zda jsou Smithovy průpovídky vtipné či rýpání do celebrit nějak nápadité a objevné (polovina toho vyznívá spíš dost slabě), ale upozornit na to, že Muži v černém si založili svou značku na tom, že vlastně páchají podvod na modelu blockbusteru. I v tom je právě část jejich úspěchu: totální nezávaznost, absence jakékoli nahuštěnosti, dovolená od soustředění se. Dostáváme skoro totéž, co jinde, ale velmi naředěně. I člověk, který nemá rád akční filmy, rychlé střihy, nerad se vžívá do složitých fikčních světů, se tu chytne, protože vše jen absolutně jednoduché a povrchové. Pokud je často opakovanou scénou ve všech dílech návštěva obyčejného bistra, kde vám dají přeslazený koláč, pak přesně tuto funkci pak metaforicky plní i celá série. Žádná opera, žádná nóbl restaurace ani žádné adrenalinové povyražení, ale bistro na rohu. Muži v černém mají potenciál být ohromně nabití, ale schválně nejsou.

Zpráva, že se po deseti letech agenti K a J vracejí, mě tedy zaskočila dost nelibě. Obzvlášť v poslední době totiž blockbusterové filmy začaly být podstatně vážnější a nadupanější a návrat k flákačskému devadesátkovému stylu působí jako něco, co je totálně mimo mísu. Proto i první půlhodina snímku byla čiré utrpení. Ale pak přišel zvláštní zlom a došlo mi, že se odehrává něco, co v předchozích dílech nebylo.

Trojka má totiž děj! Nikoli jen úvodní nápad „mimozemšťani už jsou dávno mezi námi“. Kvůli hrátkám s cestováním časem tvůrci museli skutečně vymyslet příběh s pointou a udržet diváckou pozornost. Nestačilo jen volně sázet hlášky a ukazovat mimozemšťany v „nedbalkách“ (klasické, x-krát opakované schéma, že pod normální lidskou fasádou se skrývá nějaká obludka). Ne, že by tedy děj držel dobře pohromadě – vcelku pochopitelně tu vznikají různé nelogické časové paradoxy.

https://www.youtube.com/watch?v=_DIXuPgeCWw&feature=related

Ale jednou jedinou věcí ční trojka Mužů v černém nad předchozími díly. Daří se jí vyvolat očekávání „tak jak to skončí“ - či přesněji „co to jen může být za záhadu, kterou agentovi J nechtějí prozradit o agentovi K“. Vždyť jsou to přece tajní agenti, kteří vědí všechno a mají přístup ke všem zákulisním informacím! Od půlky filmu nás tedy tvůrci napínají, že „některé věci je lepší nevědět“ - a člověk spekuluje a spekuluje a nemá šanci na to přijít. Čeká vlastně cokoli očekávatelného a laciného: K je mimozemšťan, J je mimozemšťan, K je otec J a podobně. Ale nic z toho se nestane a pointa, která přijde až v posledních minutách, je opravdu překvapivá; a navíc, bojím se to skoro napsat, dojemná.

Možná, že na ni autoři přišli až dodatečně, v kdovíkolikáté verzi scénáře, či dokonce při přetáčkách, jež si vynutilo nespokojené studio a publikum na testovacích projekcích. Ale je tam, a Muži v černém se konečně stávají filmem, který nemá jen pouhé „obludárium“, nýbrž vlastní mytologii a vnitřní provázanost. Navíc režisér Barry Sonnenfeld mohl využít svou vášeň ve vytváření plastických obrazů a 3D formát snímku sluší. Na úplně oddechovou zábavu je nakonec dopadlo lépe, než by se dalo čekat.