Ta naše Partička čili Hospodská komika 2.0

Po absolutním vítězství primáckého pořadu Partička v anketě TýTý se objevily oslavné názory, že jde o porážku „starých struktur“ od dravých a nespoutaných hochů, jakýchsi revolucionářů české televizní zábavy. Je samozřejmě pravda, že zdejší showbyznys je zasmrádlý kartel bulváru, celebrit, magazínů a televizí. Ale s progresivitou a podvratností improvizační show v podání Michala Suchánka, Richarda Genzera, Ondřeje Sokola a Igora Chmely to zdaleka není tak žhavé.

Hoši se sice jako jedni z mála na tuzemských obrazovkách chovají a mluví jako živí lidé.  Ale rozhodně nejde o žádný „útok na systém“, dokonce ani o současnou (a tím méně kritickou) zábavu v pravém slova smyslu.

Genzer se Suchánkem & spol. nedosahují ani tam, kde se kdysi s Veronikou Žilkovou a „Cardou Retardou“ pohybovali v Tele Tele. Často to bylo opakování nacvičených šarží nebo jazykové a lidové vtípky. Ale jejich parodie „nováckých kolegů“ a pořadů byly občas trefné. 

Marketingově to každopádně bylo takřka dokonalé. „Pirátský pořad“ přitáhnul ty, kdo jinak nad Novou ohrnovali nos, nebo se jím chtěli aspoň rituálně očistit po pravidelném sledování; ti ani nemuseli brát do ruky ovladač. Televize se mohla chlubit svojí otevřeností a diváci Tele Tele mohli být hrdí na svou kulturnost (ať to zní jakkoli zvláštně).

Partička funguje na podobných principech „kolektivní identifikace“ – ovšem posunuté do éry sociálních sítí. Tvůrci nezastírají, že si přes ně vybudovali spřízněnou komunitu. V současnosti má jejich show na Facebooku přes 250 tisíc fanoušků (!) a právě jejich mobilizace přispěla podle všeho k vítězství.

https://www.youtube.com/watch?v=De-t0W00oxk

Pokud má Partička zaznamenáníhodný prvek, pak pouze to, že je to ideální pořad internetové doby. A nejen proto, že tvůrci komunikují se svými příznivci a zásobují je videi. V zásadě totiž nejde o nic jiného než o nezávazné blbnutí, které dnes lidé provozují doma u počítače nebo kolektivně na večírcích, natáčejí se přitom na mobily a záznamy pak zavěšují na YouTube či na své profily.

Dojem „nehranosti“ podporují předěly mezi improvizacemi, dohadování o rolích i chvíle, kdy se aktéři sami odbourají. S trochou nadsázky řečeno by se show dala natáčet kdekoli, kde se tahle „partička“ sejde, začne se bavit a předvádět. Jejich ega a způsob humoru se setkaly v ideální symbióze s požadavky a možnostmi doby.

Vznikla modernizovaná verze hospodské komiky a kultury pošklebování – přes ženské hostování ne nepodobná kolektivním mužským zážitkům u fotbalu. Za zmínku stojí, že onu improvizaci a nehotovost lze brát i jako oslavu českého kutilství a že se znovu potvrzuje, jak vzdálený je nám oslavovaný britský televizní humor, jenž často vychází z akademické tradice a je postaven na slovu, znalostech a reflexi doby.

Tele Tele mělo okamžiky, kdy překročilo hranici bezpečné zábavy. V Partičce jsou nejčastěji tématy improvizací ty nejobecnější, nejbanálnější (a nejúnikovější) situace počínaje návštěvou záchodku a konče seznamkou. Nápady se tu přinejlepším rozmělňují; i neotřelé výchozí situace jsou většinou ztvárněné tak, že by se nakonec daly napasovat na cokoli.

Jistě, nemá jít o talk show, politickou satiru ani stand up komiku. A nevadilo by, že se občas něco nepovede a nápady se někdy tahají z paty, to k improvizaci patří. Jenže je zarážející, jak tady tvůrcům a divákům stačí málo. Zašklebit se, změnit hlas, udělat grimasu. Přehrát nejslavnější scénu z Titaniku by asi znamenalo, že si za sebe stoupnou Suchánek s Genzerem ve slipech, rozpaží a vyvalí pupky, načež by se Chmela jal s klepáním předvádět ledovec a Sokol by se z toho sklátil smíchy.

Ale ona ta přibližnost a pouhé předvádění sebe samých zapadají do celkového obrazu. Suchánek, Genzer, Sokol a Chmela tu nejsou za nedosažitelné a výjimečně talentované hvězdy. Mluví sprostě, ne všechno se jim povede, ale jsou to veselí kluci a umějí si to užít; no zkrátka jako my.

Nebývalá vlna amatérské kreativity, parodie a vlastní verze čehokoli, svět jako nekončící karneval, touha neustále se zaznamenávat a doplňovat svou osobní skládanku odkazy, které jsou mi blízké a jež mě definují. Tak vypadá nová, tekutá identita a současná zdola vytvářená popkultura.

A Partička je jejím zhmotněním pro většinový český vkus. Olajkovat ji znamená „vypůjčit“ si ji jako ukázku, jaký kanón jsem i já. A možná že podobné důvody nakonec vedl i ty oslavné články.

Pokud by – omlouvám se za tu pýchu - měli náhodou tvůrci Partičky chuť tento text legračně sehrát, ať mě prosím ztvární Ondřej Sokol. Kdo bude hrát Filu a Turka, kterým tímto děkuji za konzultace, je mi fuk.

A ještě malá inspirace, že i „obyčejná zábava“ se dá dělat opravdu vtipně – zde a zde