Principál hlukového cirkusu

Když se démony zmítaný Michael Gira rozhodl dát v roce 2009 opět dohromady svou kultovní kapelu Swans, nejspíš vůbec netušil, jakou bestii oživí.

První deska po třináctileté pauze - My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky - byla i přes svou razanci stále ještě oťukáváním. Pravá smršť nastala s letošním dvojalbem The Seer.

Mnoha koncerty bezchybně stmelená kapela si přestala klást ve svém brutálním post-punkovém minimalismu jakákoli omezení. Skupina, jejíž kořeny sahají do počátku osmdesátých let, je dnes po zásluze slavnější než kdy jindy a osmapadesátiletý Michael Gira si návrat na pódia mimořádně užívá. Každý koncert turné je událost, večer co večer se program pomalu mění. Skladby si říkají o nové provedení, natahují se.

Na rozsáhlém dvojalbu The Seer je znát, že vznikalo až poté, co se nová inkarnace Swans sehrála na comebackovém turné. Předchozímu albu My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky tato sebevědomá rozmáchlost ještě scházela. Co vám dodalo sebevědomí?
Čtyři skladby na The Seer se zrodily z jednoduchých motivů během živého hraní. Měnily se a rostly s každým dalším hraním. Zbytek písní jsem vytvořil sám na akustickou kytaru. Teprve pak je nabídl spoluhráčům k dalším aranžím. Změnili je k nepoznání; akustický základ by dnes nikdo neodhalil. I to bylo možné díky tomu, že se ze Swans po dlouhém koncertním turné stalo mnohem kompaktnější sdružení.  

Na The Seer se objevují skladby jejichž stopáž překračuje 20 minut. Kolik kuráže je potřeba k tomu, aby se někdo pustil v době krátkých singlů do tak rozsáhlých kompozic?
Žádná. Neříkal bych tomu kuráž. Prostě si dělám, co chci; sleduji, kam mě hudba vede, a reaguji na to, co potřebuje.

Mnoho recenzí na The Seer zmiňuje, že ve skladbách Swans se odrážejí vlivy současné vážné hudby – především minimalismu. Jste obeznámený s touto scénou, nebo jde se k podobnému výrazivu dostal vlastní cestou?
Jde spíš o náhodu. Málokdy čerpám inspiraci z jiné hudby. Zajímá mě spíš to, jak se chová moje vlastní kapela, jaké nápady a postupy jsme schopní realizovat.

Swans jsou nyní snad úplně nejúspěšnější, co kdy byli. O vaše koncerty nikdy nebyl takový zájem jako teď, když jste se po letech dali dohromady. V rané fázi kariéry dokonce lidé ze sálů spíš utíkali, když jste začali hrát. Čím si vysvětlujete současnou popularitu? Dorostla nová generace schopná ocenit vaši brutalitu? Zvykli jsme si na tvrdý industriální zvuk?
Během toho, co měli Swans prázdniny, mnoho lidí naši hudbu objevilo. Především díky internetu. A začali si ji užívat. Rád vidím v publiku mladé tváře. Těší mě i to, že jsme schopní obstát mezi novými kapelami, které se honí za trendy. Vlastně jsem dost vděčný, že se pořád mohu živit hudbou, což je v posledním desetiletí hodně nejistá branže.

Odráží se to i v tom, že své nové nahrávky jste pomáhal financovat limitovanými edicemi raritních nahrávek. Dokonce jste skládal i písně přímo na míru pro konkrétní lidi, kteří si je u vás zaplatili a objednali. Užíváte si tento obchodní model - nebo jej vnímáte, jak nutné zlo?
Pro nás je to jediný způsob, jak se v dnešním byznysu udržet v chodu. Hledáme cesty, jak si zajistit živobytí hudbou, a tohle nám z toho vychází. Limitované, ručně vyhotovené nahrávky se ukázaly být dost úspěšné, tak se jich držíme. Aby desky Swans zněly tak, jak znějí, potřebujeme nahrávat v profesionálním studiu, což je vždycky nákladné.

Kolik skladeb jste napsal na objednávku pro jednotlivé fanoušky?
To je tajná informace.

A bylo těžké skládat na zadání?
Velmi lehké. Člověk nemusel být super vážný. Nahrál jsem, co mi přišlo na mysl, vznikla z toho empetrojka a bylo…

Swans jsou jednou z mála skupin, která dokázala navázat tam, kde přestala, a ještě jít dál - do větší extrémů a kreativních zákoutí. Cítili jste v tom zodpovědnost za reputaci kapely?
Takhle nepřemýšlím. Nevnímám Swans jako odkaz minulosti. Šlo mi jen o to vytvořit s těmito gentlemany co nejlepší hudbu pro dnešek.

Pro Swans byly vždy zásadní fyzické účinky hlasité hudby; šlo o to, aby hudbu vnímal celý organismus. Vaše koncerty se dají připodobnit k hlukovým lázním…
Vždycky šlo o vědomé rozhodnutí. Při koncertech Swans byl hlavní cíl zapomenout na fyzické bytí, ztratit vědomí a rozplynout se ve zvuku. V tom se naše koncerty liší od nahrávek, které si můžeš pustit, jak nahlas chceš, a spíš je vnímat jako svého druhu film nebo abstraktní malbu. Ale důvod, proč jsem vůbec bral v mládí do ruky kytaru, byl přesně ten, že jsem chtěl být slyšet. Chtěl jsem být nejhlasitější, jak to jen šlo. Ale upřímně nevím, jestli Swans hrají víc nahlas než Motörhead.

Živá vystoupení Swans jsou pozoruhodná i tím, jak pevně je kapela semknutá u sebe - jako kdyby šlo o klubko hadů. Je to důležité pro komunikaci?
Zásadně. Nehrajeme individuální party, snažíme se vytvořit jednolitý zvuk, a to je bez takto těsné komunikace nemyslitelné. Když jsme rozmístění do různých rohů pódia, nefunguje to – to už jsme si vyzkoušeli.

Považujete se v tomto ohledu za dirigenta celé sekce?
Spíš se vidím jako principál v cirkuse.