Něžné písně z předpeklí
Sesterský kvartet Teen vystoupí v klubu 007
Loňským debutovým albem In Limbo zaujali Teen tisk natolik, že je hned několik různorodých titulů – od hudebního serveru Stereogum po seriózní týdeník Time - vybralo jako kapelu hodnou bedlivého sledování v roce 2013. Provázen touto slibnou pověstí vystoupí sesterský kvartet 13. dubna v pražském klubu 007.
Teen vznikly coby sólový projekt newyorské hudebnice Kristiny Lieberson poté, co se v roce 2009 rozhodla opustit post klávesistky v indie rockových Here We Go Magic. V depresivním mezidobí, kdy nevěděla, zda ještě někdy bude hrát v kapele, začaly vznikat minimalistické písně inspirované německými krautrockovými kapelami jako Can a Neu! Hypnotickým skladbám ovšem propůjčil její hlas překvapivou dávkou něhy, která vyniká i v živém provedení.
Skladby pro Teen vznikaly jako váš sólový projekt. Pomýšlela jste při jejich psaní vůbec na to, že s nimi budete koncertovat?
Nejprve ne. Věnovala jsem se nahrávání u sebe doma čistě proto, že jsem to ze sebe musela dostat. Teprve když jsem zjistila, že se skladby líbí jiným lidem – a že se vlastně docela líbí i mě - zkusila jsem je přetavit pro kapelu.
Proč jste se rozhodla, že nejlepší bude založit tu skupinu právě s vlastními sestrami?
Nejdřív jsem si jen myslela, že se mnou budou zpívat sbory, ale nakonec jsem si nedokázala představit, že bych mohla hrát s někým jiným.
Jaké to je pracovat s rodinou?
Zatím mám jen pozitivní zážitky. Podstatné je, že spoustu věcí máme už předem vyřešené díky tomu, že jsme spolu vyrůstaly; umíme spolu komunikovat, což usnadňuje rozhodovaní a zabraňuje hádkám. Vše je rychlejší: psaní, nahrávání, zkoušení. U Here We Go Magic taková souhra nebyla, i když jsme měli velmi blízký vztah.
Hráli jste spolu už jako děti?
Velmi zřídka. Důležité také je, že pro mé sestry je to vůbec poprvé, co hrají v nějaké kapele. Vlastně nejsou ani příliš zdatné, co se týče hry na nástroje. Jsem takový jejich instruktor. A když spolu na turné sdílíme společné pokoje, není to zase moc jiné, než když jsme spolu jako malé jezdily na prázdniny.
Teen byly na mnoha hudebních serverech označovány za kapelu, kterou je dobré sledovat. To musí být nepříjemný tlak pro další tvorbu.
Naopak, je to úžasné. Lichotí nám, že někomu stojíme za sledování.
Praxí současného hudebního žurnalismu je to, že vynáší kapely ještě dřív než něco pořádného udělají, a pak na ně velmi rychle zapomíná.
Ano leckdy je to jen otázky módy, a ne hudby. Vytváří se trendy a často se kapela oslavuje pro to, že se jeví být módní, nikoli muzikální. V hudbě je dnes navíc taková inflace, že máloco z aktuální produkce působí skutečně silným dojmem. A stejně tak je i velké množství bloggerů, kteří nejsou zrovna kvalitní recenzenti. Slabosti se projevují na obou stranách barikády, což je velká škoda. Pozitivní stránka je ale ta, že se o tobě aspoň nějakým způsobem začne mluvit.
Proč jste dala svému albu jméno In Limbo (V předpeklí)? To není moc optimistické.
Měla jsem pocit, že se zrovna v takovém místě nacházím. Rozešla jsem se s přítelem, můj otec byl vážně nemocný, netušila jsem, zda hudba, kterou dělám, má smysl. Ovšem psaní písní, byl způsob, jak se z toho dostat.
A kde se nacházíte nyní? V očistci?
No, není to tak dávno, co jsem se zase s někým rozešla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].