Mudhoney: Proč točit blbou drahou desku?

Špinavý kytarový zvuk kapely Mudhoney bývá označován za esenci žánru grunge. Za bod nula, z něhož na počátku devadesátých let explodovala celosvětová mánie. K nezkrotné čtveřici z amerického Seattlu, jež se dala dohromady v roce 1988, od samého počátku s obdivem vzhlíželi mnohem úspěšnější spolky jako Nirvana nebo Pearl Jam. Mudhoney se nedočkali hvězdného statusu, na rozdíl od většiny svých vrstevníků však uspěli v běhu na dlouhou trať. I po čtvrt století si vitální kapela stále zaslouží respekt - coby neúnavní tvůrci přímočarých songů, které nacházejí spojnici mezi šedesátkovým rockem a punkem konce sedmdesátých let. České publikum se o tom již potřetí naživo přesvědčí 29. května v pražském Lucerna Music Baru. Na otázky odpovídá bubeník Dan Peters.

Mudhoney jsou ze tří čtvrtin titíž chlápci, kteří kapelu zakládali. Znáte se déle, než existují mnohá manželství. Co je nejdůležitější pro dlouhodobé vztahy v kapele?
Bude to znít banálně, ale respekt. V kapele nehrál nikdy nikdo prim, jsme si rovní. Autorství hudby patří vždy celé skupině a peníze si dělíme rovným dílem. Nesoutěžíme mezi sebou, spolupracujeme.

V časosběrném dokumentu o Mudhoney, I'm Now, je pozoruhodná scéna, v níž líčíte, jak jste za velkorysý rozpočet od Reprise natočili levné album. Zbytek peněz jste si rozdělili a investovali do nákupu vlastních domů, což se v delším horizontu ukázalo velmi prozíravé. Vždycky jste byli tak rozumní, pokud jde o peníze?

Alba jsme vždycky natáčeli velmi levně a rychle. Jen proto, že dostaneš obrovský rozpočet, neznamená to, že si musíš najmout super drahého producenta a natočit blbou desku. Náš styl práce se s podpisem smlouvy u velké firmy nezměnil. Když jsme dostali 150 tisíc na desku a věděli jsme, že náš standard je 20 tisíc, tak jsme prostě zbytek vrazili do toho, abychom měli vlastní střechu nad hlavou. Jinak by to bylo bláznovství. Člověk navíc tušil, že s naší hudbou je to nejistý byznys – nejsme hitmakeři, bylo jasné, že tak štědrá nabídka se nebude opakovat.

V současnosti máte všichni civilní zaměstnání a s Mudhoney koncertujete a nahráváte, když si všichni členové najdou čas. Poslední album Vanishing Point bylo dokonce natočeno během několika málo víkendů. Svědčí vám takový rychlý a „punkový“ styl práce?

Nemáme jinou možnost. Nestane se, že bychom si vyšetřili dva týdny a celé je strávili ve studiu. Jistě, je to spontánní, ale taky jinak to nejde.

Udržujte si tak nějaký adrenalin…
Mudhoney nikdy nebyla kapela, která by si s něčím ve studiu příliš pohrávala. Jakmile písně nacvičíme, jdeme do studia a rychle je natočíme. A když se nějaká skladba nepovede – řekněme na pátý pokus – tak jdeme od ní. Nejsme ten typ tvůrců, kteří věci vymýšlejí na místě a experimentují. Největší problémy jsou geografické - náš kytarista Steve Turner se před šesti lety odstěhoval do Portlandu. A to jsou tři hodiny autem. Těžko se scházíme na zkoušky. Dříve to bývalo třikrát do týdne, dnes je to dvakrát měsíčně. Tudíž musíme trávit čas produktivnějším způsobem.

Okolo roku 2000 - v době, kdy kapelu opustil původní baskytarista Matt Lukin - jste od Reprise odešli a vrátili se k vydavatelství Sub Pop, jehož jste byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let vlajkovou kapelou. Bylo to cosi jako návrat marnotratného syna?
My jsme hlavně na začátku Sub Pop nikdy nechtěli opustit, jenže to s nimi vypadalo, že co chvíli zkrachují. Měli potíže, nedostávalo se jim peněz - a my jsme prostě chtěli dál, vydávat desky. No a  naskytla se možnost jít jinam. Když jsme pak dostali od Reprise padáka, potkal jsem na ulici v Seattlu jeho šéfa Jonathana Ponemana, a ten se mě jako by nic zeptal: „Kdy vám můžeme vydat další desku?“ Nutno dodat, že v té době už měli účetnictví v pořádku, dneska je to skvělý label. Nejlepší pro nás. Navíc jsme stejně staří: Sub Pop i Mudhoney.

Producent Jack Endino o stylu hry na bicí prohlásil, že má specifický swing. Že jste okamžitě rozpoznatelný - na rozdíl od bubeníků, kteří mají tvrdý silový úder.
Je to můj styl, ale upřímně vůbec nevím, jak jsem ho dosáhl; ani jsem se nesnažil nějak znít. Fakt je, že své party moc nepromýšlím, většinou jsou výsledkem okamžité inspirace. Když je čas na break, tak si ho prostě vymyslím, ale příště už nevím, jak jsem ho hrál, a tak zkusím zase jinak.

 Jaké jste měl vzory?
Obdivoval jsem Billa Bruforda z King Crimson neb Hugo Burnhama z Gang of Four. Ale nezním ani jako jeden z nich.

Na nejnovějším albu zní krátká píseň Chardonnay, kde se vyznáváte z nenávisti k této odrůdě. I promo fotky vás zachycují se skleničkami vína. Znamená to kultivaci pro někdejší zapřísáhlé rockové pivaře? A když ne chardonnay, tak jaká odrůda vede?
Myslím, že se všichni v kapele shodneme na rulandském šedém. Chardonnay? To nikdy!