Mrtví zase tančí. Mají na to čas

Vlna retra už přivábila spoustu kapel, ale snad ještě nikdy se nevracela skupina, která svou tvorbu brala tak vážně jako kultovní Dead Can Dance. Ve své hudebně-spirituální misi pokračují Brendan Perry a Lisa Gerrardová i na nové desce, která přišla po 16 letech - což pro kapelu „propojující kontinenty i století“ pochopitelně nic neznamená, ovšem v pop music je to víc než věčnost, k níž se duo tak často obrací.

Kapela vznikla na počátku 80. let v Austrálii, poté přesídlila do Londýna a postupně se stala se jednou z nejznámějších akvizic labelu 4AD, u nějž vydávaly své nahrávky jak post-punkové kapely, tak snivé skupiny jako Dead Can Dance.

https://www.youtube.com/watch?v=itwL5y0He-k

Duo si vytvořilo originální a ihned rozpoznatelný zvuk, jehož základem byl éterický hlas Gerrardové a Perryho hromovládný baryton. Pod nimi se rozkládaly zvukové krajiny, ve kterých se mísila elektronika, folk, keltská i středověká hudba a čím dál víc etnické motivy z celého světa. To vše vytvářelo tajuplnou atmosféru, pro kterou kapelu milovali fanoušci alternativy i popu, ale také gothičtí rockeři.

Některé desky sice nesly temný nádech, ale hlavním tónem bylo hledání krásy, harmonie a prazákladní podstaty světa. Jejich koncerty připomínaly dávné rituály a médii putovaly zkazky, jak žijí hudebníci v místnostech se zataženými závěsy. Po rozpadu v druhé půli devadesátých let byla úspěšnější Lisa Gerrardová, která se věnovala i filmové hudbě. V roce 2005 se duo sešlo ke koncertům, nyní přišel regulérní návrat s novým albem Anastasis a šňůrou na jeho propagaci, která se v říjnu zastaví i v Praze.

Deska se sice nevyrovná nejznámějším albům, k nimž  patří zejména

Within the Realm of a Dying Sun

,

Into the Labyrinth

a 

Spiritchaser

, ale čistě hudebně jí vlastně není moc co vytknout. Ubylo sice rytmiky a etnických zdrojů na úkor syntetických zvuků, ale hlasy obou protagonistů jsou pořád podmanivé a nálada patřičně povznesená.

Největší inspirací se tentokrát zdá být Řecko (Anastasis znamená znovuzrození, řecké názvy mají i některé skladby).  V textech pomalých písní nechybějí tradiční témata (We are ancients … We are the children of the sun/Our kingdom will come).  Nově se obejvuje  stárnutí a ekologický stav planety, ovšem i to je nahlíženo skrze přírodní živly a z onoho „hlediska věčnosti“.

Co se však totálně proměnilo, je doba, do které Dead Can Dance se svou deskou vstupují. O kapele vždy panovala shoda, že dělá nadčasovou hudbu. Z dnešního pohledu se ukazuje, nakolik jejich tvorba souzněla s oslavou „nezkažených“ civilizací a s hledáním duchovních alternativ, jež tehdy začínal Západ masově objevovat.

Dnes se naopak zdá, že není nic zprofanovanějšího než etno motivy a exotika. Duchovno nabízí jako bonus každé druhé fitko a třetí svět je spíš zrcadlem našich vlastních problémů než východiskem z krize. Pop music je mnohem hravější a zároveň nejistější. Nezmizel z ní sice útěk do snů ani velká témata, ale takřka nikdo necestuje do astrálních sfér a nemluví z pozice kazatele. 

Taktéž zcela vážně tedy poděkujme Dead Can Dance spolu se skalními fanoušky za to, že nás do těch nevinných časů vracejí (lístky na turné, které navštíví čtyři světadíly, se prý prodávají velmi dobře). Vzdejme jim hold i za to, že nám s rizikem vlastní směšnosti připomínají, odkud jsme všichni vzešli - a že mnozí z nás jsou dnes příliš ironičtí na to, aby se oddali něčemu vznosně magickému. A jako dárek kapele na oplátku věnujme pěkné retro digitálky s datumovkou.