0:00
0:00
Dělníci kultury14. 5. 20126 minut

Marie Poledňáková (v tom) lítá jako ďáblice

Falešná legenda o královně české komedie

Astronaut

Možná je to poslední film Marie Poledňákové, jak se alespoň naznačuje v tomto rozhovoru. Pokračování komedie Líbáš jako Bůh s permutovaným názvem Líbáš jako ďábel opravdu nebylo nutné, ale zaplaťpánbu už asi nebude žádné další. Autorka v něm nicméně v jistém smyslu definitivně završila svoji kariéru tvorbou děl, jejichž děj je dokonale odtržený od reality.

Většina diváků, kteří registrují jméno Poledňáková jako značku, si pamatují hlavně její dva první (televizní) filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku Jak dostat tatínka do polepšovny z konce 70. let - a pak „komedii století“ S tebou mě baví svět ze začátku 80. let. Jestli má někdo v dobré paměti bizarní československo-finskou hokejovo-špionážní romanci Zkrocení zlého muže nebo orangutanskou komedii Dva lidi v ZOO o záměně dvojčat, patří už mezi znalce, který si může odnést cenu z Videostopu. Každopádně pověst Marie Poledňákové jako lidem milované režisérky má rozměr čistě nostalgický.

↓ INZERCE

Její návrat k natáčení po 17 letech,  kolotočářsky uječený a přebarvený paskvil Jak se krotí krokodýli, patří k jedněm z nejhorších momentů naší polistopadové kinematografie a shodne se na tom opravdu většina nebohých lidí, kteří tento titul zhlédli. Pokud přece jen hodláte nesouhlasit, zkuste si zrekonstruovat příběh, případně se o to pokusit s jednou dvojicí filmových recenzentů - a asi vám dost zatrne.

Líbáš jako Bůh pak vedle Krokodýlů možná působil kultivovaněji, ale je to takový druh kultivovanosti, jako když se vám někdo bez vyzvání vymočí do polévky a řekne „Pardon, monsieur“. Čímž se dostáváme k tomu, že hlavní hrdinkou Boha i Ďábla je postarší francouzštinářka, která bojuje jak s francouzštinou, tak češtinou (hraje ji Kamila Magálová, která má problémy s výslovností i postsynchrony obecně).

O „Líbáši“ jsem kdysi napsal dva delší texty (nejprve recenzi a poté rozbor toho, co se dá chápat pod pojmem „normalizační film") – čili bych se nechtěl úplně opakovat. Hlavní myšlenkou obou textů je, že Marie Poledňáková svou tvorbou ukazuje, respektive přímo překlenuje období minulého režimu a dneška tím, že v publiku oslovuje touhu „nežít politicky“, ale stáhnout se do své soukromé ulity. V tomto smyslu se dá mluvit o normalizaci jako stále pokračujícím režimu, v němž se lidé nechtějí zajímat o svět okolo sebe. Postavy v těchto filmech víceméně nepracují (tedy nemají pracovní problémy), nemají ani žádné ideály a názory na život. Jejich touhou je pouze si užít, nebo odpočinout. Přehrávají nám vlastně naši potenciální dovolenou za nás.

Jestliže se u nás často nadává na politiku a utíká se pak k tzv. oddechovým filmům toho typu a úrovně, jaké zvládá Marie Poledňáková, je to především důkaz toho, jak je ona spokojená část publika naprosto ubitá životem. Nechce lepší zábavu, nechce se ani smát bídě života (satira a ironie jsou fuj), chce jen zapomenout.

Zásadní přitom je, že si nedovede oddechnout úplně: potřebuje vidět na plátně nesmyslný a umělý shon, kde pořád někdo zakopává, padá mu něco z rukou, rozlije si víno na oblečení, šlápne do hovna, rozmaže si něco po obličeji apod. Cílové publikum těchto snímků se nezajímá o elegantní zápletky, napětí, vybroušené dialogy ani výraznou exotiku – chtějí vše co nejpřízemnější a nejbližší tomu, co už znají. Jen okleštěné o všechny jemné nuance života.

Kdyby se to mělo shrnout pod jedním heslem, pak filmy Marie Poledňákové mají takový úspěch právě proto, že to jsou komedie tvořené někým, kdo nemá smysl pro humor, pro ty, co také nemají smysl pro humor – tedy pro většinu, která se pak necítí špatně, že by se nad ni někdo „povyšoval“, a dokonce si mohou představovat, že by něco podobného dokázali natočit také, protože na tom opravdu nic není.

Z ghetta nebezpečného elitářství se přitom dá poměrně snadno uniknout. Není dosud statisticky spočítáno, pro jakou skupinu zdejšího obyvatelstva opravdu představují snímky Marie Poledňákové vrchol zábavy, a zda titíž lidé nezvládají sledovat cokoli složitějšího. Jen si optimisticky můžeme prorokovat, že netvoří absolutní většinu, ale prostě onen „pouhý“ milion, který je na to ochotný jít dobrovolně do kina, či zhruba dva miliony, které to zvládnou ukoukat v televizi.

Návštěvnost jiných filmů v českých kinech, a především úroveň jiných komedií ve světě nás udržují v naději, že Krokodýli a „Líbášové“ jsou vlastně jen jakousi zdejší drobnou úchylkou a že u nás existují ještě mnohá další, také poměrně velká, i když slabší publika, která se na Líbáše dívají jen z masochistických důvodů, případně v situacích, kdy nemohou za jízdy vyskočit z jedoucího autobusu na dálnici. I v sousedních státech samozřejmě vznikají podobné věci, ale prakticky nikdy nepřekročí hranice, protože náhle působí jak císařpán v nových šatech.

No, dosti opakování už dříve a jinde napsaného. Co je na Líbáš jako ďábel jiného než na Líbáš jako Bůh a proč má cenu k němu něco dodat? Především to, že nepůsobí tak otravně a mimózně, protože už se tu tolik nepředstírá, že se děj odehrává v současném Česku. Většina filmu totiž byla natočena v Maroku - a aniž to byl vyloženě umělecký záměr, lze s mírným nadhledem přistoupit na to, že se vše děje v jakémsi paralelním, skoro-pohádkovém vesmíru.

Proto je možné, že trotlovití hrdinové přežijí a nejsou x-krát zabiti a mučeni místními zločinci, proto je možné přistupovat na to, že Oldřich Kaiser, Eva Holubová nebo i Jiří Bartoška jsou svého druhu akční hrdinové, kteří se směsicí nadřazeného pobavení, nezájmu či umanutosti zvládnou zpacifikovat všechny nepřátele, a přitom se mezi sebou rošťácky špičkovat. Sice se tím úplně ničí možnost s kýmkoli soucítit, ale to zase není takový problém. Filmy Marie Poledňákové byly cynicky necitelné vždy; veškerá romantika v nich „koupená“ (asi tak, jako si můžete koupit „romantický zájezd“) nebo vykalkulovaně vyrobená bez toho, aniž ji bylo potřeba prožívat. Mentalita povrchních turistů se neuplatňuje jen na fyzickou krajinu, ale i prostor citů.

I tentokrát pochopitelně zcela selhává „civilní“, rodinná rovina vyprávění, i tentokrát hrdinové zápolí s výdobytky moderní doby – minule neuměli používat mobilní telefony, nyní neumějí komunikovat přes internet, i když se snaží předstírat, že ano. S trochou škodolibosti se dá říct, že v této celkové dezorientovanosti svých postav je Marie Poledňáková nejosobnější a dává nám nahlédnout nejhlouběji do své duše.

Líbáš jako ďábel bude mít pravděpodobně úspěch, ale dá se rovněž předpokládat, že i svým cílovým publikem bude odhalen jako „nepříliš krásná lež“. Snad pak bude ochotno toto poznání zpětně aplikovat i na Líbáš jako Bůh či Jak se krotí krokodýli a falešná legenda o královně české komedie se alespoň částečně rozplyne.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].