Každý národ má takovou literární cenu, jakou si zaslouží

V úterý budou vyhlášeni vítězové ceny Magnesia Litera za rok 2014. O nominacích v nejsledovanější kategorii prózy, ale také o celkovém postavení toho literárního ocenění diskutovali Jan Bělíček (A2), Eva Klíčová (Host) a Kryštof Špidla. Zároveň vám nabízíme anketu, která kniha z loňské produkce (bez ohledu na nominace) by měla vyhrát.

Jan Bělíček (JB): Loni opravdu vyšlo nebývale mnoho knih zavedených autorů - své novinky vydali třeba i Miloš Urban, Sylva Richterová, Petra Hůlová nebo Irena Dousková. Přesto je otázka, jestli je možné loňskou knižní produkci označit za “výraznější”. Paradoxně se nic převratného nestalo, nevyšly romány, novely či sbírky povídek, které by výrazným způsobem překreslily mapu české prózy či jí dodaly nečekané impulzy. Z čistě formálního hlediska je pro mě největším překvapením kniha Martina Reinera Básník, v níž můžeme nejzřetelněji sledovat ústup opulentního autorského stylu, který neklade důraz na literárnost, ale spíše na editaci.

Z faktografie života Ivana Blatného si vybírá momenty přesně zapadající do příběhu/mýtu, který chce na pozadí jeho osudu konstruovat. Mě tento průzračný (transparentní) styl, který se snaží autorský vklad minimalizovat, oslovil - přestože hranici mezi fikcí a nonfiction testuje možná až za únosnou mírou. Výtky na jeho adresu ve smyslu “už to není próza”, “jedná se o klasickou biografii”, “příliš publicistické” jsou částečně oprávněné. Stylisticky na zcela opačném pólu se pak ocitá debut Matěje Hořavy Pálenka, jehož na odiv stavěna artificiálnost mě místy vytáčela, ale kniha je to po všech stránkách výrazná. Překvapuje mě, že se objevila pouze v kategorii Objev roku.

Kryštof Špidla (KŠ): Téměř každý rok uzavírá nominace na Magnesii Literu povzdech nad tím, že jsme se opět nedočkali překvapení. Přitom překvapením může klidně být, že vychází tolik současné prózy, jež je navíc žánrově i tematicky pestrá. Navíc ji tvoří jak autoři zavedení, tak debutanti a i mezi jejich knihami lze narazit na překvapivě zajímavé texty - viz Pálenka Matěje Hořavy. Je jasné, že v nominacích bez ohledu na kontroverze nemohou chybět Martin Reiner ani Václav Kahuda. V obou případech jde o díla v určitém ohledu monumentální - jak počtem stran (600 a 718), tak přípravou. V případě Reinera jde o třicetiletý zájem o Ivana Blatného, v případě Václava Kahudy činí odstup od jeho poslední rozsáhlejší prózy (Proudy) třináct let! Zároveň představují dokonalé protipóly - věcný, místy až akademicky strohý vypravěč Martina Reinera v opozici proti hypertrofovanému, egodeistickému Já vypravěče Kahudova.

Eva Klíčová (EK):  Za mě to tedy byl výrazný rok a vlastně i překvapivý - v literatuře “překvapení” považuji za standard, když autor nijak nepřekvapí, tak nutně zklamává a nudí. Zatímco jiné roky mívám u prozaické kategorie pocit jako v běžných volbách, tedy že by mělo vyhrát menší zlo, letos bych vítězství přála hned třem knihám: Reinerovi, Kahudovi i Stančíkovi. Už teď je jasné, že literární “štěstíčko” vloni stálo při nakladatelství Druhé město a redaktorovi Miloši Voráčovi (dělal Kahudu a Stančíka) - ač sám pan majitel vlastní opus vydal v Torstu (Básník). Loňský vítěz Skutečná událost Emila Hakla je oproti těmto knihám ubohé nedochůdče, kterému ovšem padly za oběť letos nenominované Hovězí kostky - a lze jen spekulovat, do jaké míru tu hraje roli nějaká “cenová politika”.

Podle mě je nesmysl čekat literární revoluci, která “překreslí mapu české prózy”, takže považuji za významné už to, že zmíněná trojice knih se vzpírá mému dlouhodobému dojmu o jakési nedomrlosti české literatury a jejím amatérismu. Ta mnou zdůrazněná trojice knih mimo jiné vyniká tím, že každý autor tam má svá velká témata, která nevycucal z prstu přes noc, aby se ráno pustil do umělečtění a večer to jelo z tiskárny. Za těmi texty stojí nejen suverénní styl, osobitost, ale i nebývalé množství energie, které pohltila heuristika či rešerše. Vždy je tam také nějaký komentář či názor k mimoliterárním sférám, což se u literatury mnohdy podceňuje nebo se to od ní už ani neočekává - a je to někdy považováno skoro za nějakou publicistickou infekci. Zatímco o loňský rok pro mne byl značným zklamáním včetně toho, že kategorie Kniha roku, Objev i Cenu čtenářů minuly české prozaiky, letos jsem tak nějak klidnější. 

JB:  Mě v nominacích také chybí především Hovězí kostky Emila Hakla. Už když jsem na ně psal recenzi do A2 říkal jsem, že by bylo vysoce trapné, kdyby si i tento rok pro Magnesii znovu přišel, ale zase tak překvapivé by to nebylo. Pro mě je důležitý v tom, jak pomocí obrazů a situací dokáže zvýrazňovat příznaky života pražské střední třídy. Nenechává svého vypravěče dlouze přemítat na určité téma, ale vše podstatné sděluje pomocí zdánlivě nicotných epizod. Jeho předchozí pokus o román Skutečná událost si minulý rok odnesl cenu za prózu, a proto zřejmě dnes mezi nominovanými chybí, přestože Hovězí kostky jsou mnohem propracovanější a zajímavější knihou.

Naopak dle mého přebývají Petr Pazdera Payne a Hana Lundiaková, kteří jsou víceméně dopočtu a mohli by být nahrazeni kýmkoli jiným. Bude se rozhodovat mezi Václavem Kahudou a Martinem Reinerem; ale černým koněm může být i Petr Stančík a jeho Mlýn na mumie. Poněkud klasičtější Hagibor Mileny Slavické asi do boje o hlavní cenu nezasáhne, přestože je dle mého ve finále právem.

A zvlášť když se mezi nominované dostali Payne a Lundiaková, chybí mi tam Šindelkova Mapa Anny; stejně tak zde mohla být kniha Každá věc ať dospěje na své místo Sylvy Richterové, byť na souboji o vítězství by to moc nezměnilo. Hakl by kartami mohl a snad i měl zamíchat, Šindelka s Richterovou nikoli. Přestože je Mapa Anny ambiciózní počin, který chce postihnout “ducha doby”, říká v podstatě banální věci a k podstatě věci zamíří málokdy. Kdyby kniha vyšla v nultých letech 21. století, byla by snad velkou událostí. Dnes působí trochu staromilsky a skutečnost jí uniká; kniha na ní aplikuje schémata, která o ní nic moc zajímavého neříkají.

KŠ:  Mně osobně v nominacích chybí drobná, leč přesná próza Heleny Skalické a Pavla Novotného A to si pak klidně můžeš říkat, co chceš. Zatímco Paynova sbírka povídek působí trochu jako sterilní slohové cvičení, živelné vyprávění Heleny Skalické s nenápadným, o to však preciznějším přispěním Pavla Novotného je nejen představením životních osudů věčné outsiderky (pro politický a publicistický mainstream nepřizpůsobivé osoby), ale i svérázným a hlavně potřebným komentářem světa, ve kterém žijeme, komentářem ze dna, který se dotýká podstatného (nemluvě o jazykové vytříbenosti této prózy). Ovšem co čtenář, to možný navrhovatel. 

EK: Tak mně tam Šindelka určitě nechybí, je to sice sebevědomá, ale povrchní věc psaná na efekt. Hovězí kostky mají skvělý styl, ale kniha je to myšlenkově spíše nevýrazná. Přidám se k Honzovi Bělíčkovi s Richterovou a ke Kryštofu Špidlovi s Helenou Skalickou a Pavlem Novotným. Pokud je ale mezi nominovanými i Hana Lundiaková se svým toporným pokusem o stylistickou extravaganci či krouživě úmorné “povídky” Petra Pazdery Payneho, tak by se tam vešlo ještě dobrých několik desítek knih, které by byly lepší. Například také Radka Denemarková, jejíž Příspěvek k dějinám radosti je rozhodně zajímavější knihou než tyto zmíněné; podobně Petra Hůlová s Macochou tu absentuje.

Chápu Magnesii jako způsob, jak dostat českou literaturu blíže širšímu čtenářskému okruhu, ale zdá se mi, že nominace Lundiakové či Payneho jsou jakousi snahou poroty hledat cosi na literární periferii a nějak nás, co sledujeme českou prózu soustavně, překvapit - tentokrát za dost vysokou cenu. Prostě Denemarková s Hůlovou jsou pro moc stálice, nebo dokonce mainstream. Jenže o to by mělo jít - o propagaci literárního hlavního proudu, nikoliv o šmátrání v kabinetu kuriozit.

A komu přeji vítězství, je už odhaleno. Mezi těmi třemi knihami bych volila už z čistě subjektivních preferencí, tedy 1. místo Básník, 2. Stančík a 3. Kahuda - ač je to velmi těsné.

KŠ: Myslím, že to bude Básník.

JB: Taky si myslím, že to bude Básník. Sám bych ale hlasoval - pokud by tedy mezi nominovanými vůbec byl - pro Emila Hakla. A to nejen proto, že jeho styl nemá mezi současnými spisovateli konkurenci. Pokud se bude v budoucnosti někdo chtít dozvědět cosi o svobodné, ale také trochu zmatené porevoluční éře, případně o zvláštním bezčasí, které ji následovalo, sáhne po této knize.

KŠ: Jasně, Haklův styl je svébytný a zejména jeho smysl pro detail či vystavění dialogu jsou v současné próze ojedinělé. Jeho ironizující vypravěč je vyloženě zábavný společník, navíc v Hovězích kostkách se vrací k žánru, který mu sedí. To vše mu hraje do karet. Myslím ale, že „pouze“ dorovnává kvalitu předešlých povídkových sbírek.

EK: Jinak výtky směřované Martinu Reinerovi, že je to literatura faktu, jsou směšné. Jen dokládají podivně elitářskou představu o literatuře jako něčem zcela zaumném a hlavně uchráněném před špinavostí aktuálního světa. Přitom by mnoha autorům prospělo, aby si při psaní nedávali stylistickou nohu za krk a spíš trochu koukali, co se kolem nich děje. Na rozdíl od mnohých se mi nezdá, že je současná literatura příliš pestrá. Ani tematicky, názorově, ani stylem, atmosférou, prostě čímkoliv. Důkazem toho je i to, že hodnotu knihy Básník můžou pomyslní strážci pravé, čisté a jediné artificiálnosti zpochybňovat, to, že se o tom vůbec bavíme.

JB: No zrovna Martin Reiner se svou knihou o takřka pětadvacet let mrtvém básníkovi aktuálním světem moc neušpinil. Musím říct, že kritiky, kteří knihu označují za nonfiction literaturu, docela chápu. Pro mě je to nicméně text hybridní - v nonfiction módu jsou psány ty pasáže, pro něž existuje opora v pramenech, případně se opírají o svědectví jiného typu.

Fikční mód Reiner zapíná v momentě, kdy interpretuje bílá, enigmatická místa Blatného životního příběhu. To, že tak lpí na chápání Básníka jako románu, pak může část čtenářů brát jako alibismus. Jako způsob, jak se vymanit z pout pravidel literatury faktu a ohnout děj vytouženým směrem. Mně to ovšem přijde jako legitimní strategie. Přestože si myslím, že Reiner k tomuto netradičnímu stylu sáhnul především z úcty k Ivanu Blatnému, je pro mě jeho kniha po formální stránce největším překvapením, což ale o kdovíjaké pestrosti současné literatury nesvědčí.

EK: Ještě k reakcím na nominace. Petr Stančík rozhodně není jen jiný Evžen Boček - v jeho případě jde o literárního Trošku. Je plný klišé a komunálního humoru, kdy je vám při četbě tak nějak trapně i za autora, to Stančík představuje podstatně sofistikovanějšího literáta. Už jen rozsah slovníku, který používá - a povšimněte si, nemusí se při tom schovávat za “jazykový experiment” - by obdivovatel Bočka nestrávil. Mlýn na mumie je fantaskně historický detektivní pastiš. Tím humorem připomíná, když jsme u těch filmových příměrů, spíš Lipského Tajemný hrad v Karpatech nebo Adéla ještě nevečeřela. Jen je poněkud ostřejší, smyslnější, dekadentnější - a řekla bych hlubší.

KŠ: To je dobré, právě jsem chtěl přirovnávat Mlýn na mumie ke Krvavému románu… Zdá se, že člověk se příměrům nevyhne. Nicméně když je řeč o tom, kdo nominován být měl a kdo nikoli, tak Petr Stančík do nominací rozhodně patří. A pro mě je vlastně jeho próza oním literárním překvapením - včetně konce.

EK:  Našli bychom toho spoustu, ve Stančíkovi je i trochu Ladislava Klímy, viz Velký román.  Každopádně nejdiskutovanější knihou z nominované šestky je asi Kahuda. Pro mě je jeho kniha jako zrcadlo, každý tam vidí sebe - dalo by se trochu s nadsázkou říct. Někoho odpuzuje ta konspirační linka, jiného to, že mnohé postavy upomínají na psychofyzické reálně existující osoby našeho světa, pro jiného je to moc písmenek. Kahudova románu cením hlavně pro ten jeho maximalismus, vtisknul do textu nějakou komplexní představu o tomto světě, který je ve všech svých dimenzích obludný a zároveň je to ten “noční let sovy”. Vypravěč se pohybuje na frekvenci jakéhosi mystického vědomí - mimo dobro a zlo. A když jsem zmínila to zrcadlo, tak za sebe tam vidím taky jakousi parodii na velký román o současné společnosti, o kterém si snívám. V žádném případě ale text nezle chápat jako nějaká udání, pomluvy apod.

V literatuře platí absolutní svoboda slova, není vázána jako v případě žurnalistiky. Ani autenticitní literatura neobstojí jako třeba přímý důkazní materiál. Literární text má jinou funkci než diář, udání a dopis. Kahuda mohl ledačíms ledaskoho svým románem řádně nakrknout, ale v tom nic “čecháčkovsky zlomyslného” na rozdíl od Jana Rejžka neshledávám - je to otevřené, podepsané, vlastně hravé, ač drsňácky, a v neposledku úlevně všestranně nekorektní.

Za čecháčkovství spíš považuji takovou tu vlastnost dělat se všude “hezkej”, s tím preventivním ambiciózním předklonem. To by Kahuda musel napsat jako anonymní udání, nikoliv ale román. Na druhou stranu každý má právo to číst po svém, kdo v tom bude hledat “tajné dějiny Prahy”, má možnost. Ale legitimní je to jen v interpretační rovině, nikoliv v té faktografické - a to ví i Rejžek, který v recenzi  napsal, že ho na knize uráží „naprostá absence jakéhokoli mravního rozměru, občanská zbabělost a navlékání se do rubášky cynického glosátora“.

KŠ: Mě Kahudova kniha připadá téměř k neučtení. Jde o literární monstrum, temné slunce. Jestliže nominovaná próza Hany Lundiakové bývá charakterizována jako dystopická, tak román Vítr, tma, přítomnost je čirou dystopií. Lundiaková, navzdory jazykové originálnosti, zůstává oproti Kahudovi při zdi. Jeho schopnost rozrušovat až k zhnusení je rozhodně v současné české literatuře ojedinělá, což není míněno jako výtka. Navíc román problematizuje vztah mezi fikcí a nefikcí. Ovšem ztotožnit kahudovské Já s Petrem Kratochvílem (vl. jméno Václava Kahudy), jak to ve své recenzi učinil Rejžek, neobstojí.

Mimochodem, v souvislosti s Haklem a jeho Hovězími kostkami - bohužel je nemám před sebou, ale tuším, že v poslední povídce se objevuje sice nepojmenovaná, nicméně rozpoznatelná postava Václava Kahudy, onoho jurodivého kuchaře pekoucího několik kachen najednou. Haklův komentář paranoidních vizí této postavy může – myslím -  posloužit jako jeden z interpretačních klíčů k Václavu Kahudovi.  Samosebou při vědomí, že jde o fikci. Od Technologie dubnového večera mě baví tyhle dva autory číst v souvislostech.

JB: Kahudova Vítr, tma, přítomnost je pro mě studií paranoidního vědomí, které se ve svých konstrukcích začíná utápět. V lecčem vlastně demonstruje dnešní částečný rozpad jakýchkoli věrohodných komunikačních kanálů. Toto paranoidní já nejenže nevěří v to, co je mu většinovou společností předkládáno za pravdivé, ale pokouší se toto mínění něčím nahradit. Vydává se po vlastních, často vyloženě obskurních cestičkách, které si volí na základě svých předsudků a přesvědčení o skutečné povaze světa, čímž se v obojím vlastně jen hlouběji utvrzuje.

V Kahudově knize však tento domnělý svět bez přestání rakovinově bují do odporných, až nesnesitelných rozměrů. Čtenáři se asi dvou stech stranách před očima rozpadá, protože takové množství protichůdných a vzájemně si odporujících tvrzení už nemůže - na rozdíl od vypravěče - dále snášet. Kahuda nás po barokním způsobu vláčí bahnem současnosti a vyloženě si v tom libuje. Tím vším prosvítají mystické pasáže, které celé knize dodávají religiózní rozměr. Jinými slovy: nechápu, jak se někdo může cítit podobným textem jakkoli dotčen.

Ale ještě jiné téma. Vlastně mě překvapuje, že v Kahudově případě Evě Klíčové ten opulentní styl nevadí. Musím se přiznat, že jsem si jej částečně užíval, protože mi uncool “outsiderstvím” a místy nesnesitelně rozmáchlou skladbou konvenoval s tím, jak tento román čtu. Přesto je na můj vkus až příliš spjat s jazykovým rejstříkem “devadesátek”,  proto možná působí trochu starosvětsky.

EK: Proč by mi měl vadit? Kahudův Bazilišek je navíc jedna z mých literárních iniciací. Když to autor zvládne utáhnout, ať píše třeba barokně s věžičkama.  Ale musí to mít pnutí. Vadí mi, když někdo píše předstíravě, vlažně - to se ale netýká nikoho z té “velké trojky”.

A obecné výhrady k Magnesii? Byla bych ještě pro publicistikou kategorii, asi spíš než ty blogy… Jinak, když se podíváme, co se v Česku děje kolem jiných uměleckých cen, tak Magnesie nakonec bude jednou z nejprofesionálněji provozovaných. Nevím také, zda by mechanismus, podle kterého poroty vybírají, nešlo upravit. Někdy se mezi nominované dostávají podivné tituly. Velmi nevyrovnané jsou například nominace v poezii - kde je třeba Pavel Kolmačka? Ale to už se dostáváme k tomu literárnímu klokotu.

KŠ: Magnesia Litera bývá pravidelné srovnávána s obdobnými cenami v zahraničí, zejména s polskou cenou Niké. Pomohu si proto parafrází jednoho klišé: Každý národ má takovou literární cenu, jakou si zaslouží. V poměrech desetimilionového národa malého jazyka můžeme očekávat skvělé texty spíše jako solitéry - a je dobře, že se občas nějaký objeví. Myslím, že Litera odvádí pro současnou českou literaturu slušnou práci - jde zkrátka o regionální ocenění, jež má svoji váhu i dopad.

Osobně mi nevyhovuje hlasování o knize roku, kdy spolu bývá srovnáváno nesrovnatelné - kupř. intimní lyrika s monografií. Rozhodně jsem ale dalek toho, abych nějak nasazoval na porotu, jež vybírá knihy k nominaci. Jak už bylo řečeno, je nás nějakých deset miliónů. Zlomek se zabývá literaturou, zlomek zlomku je vůbec schopen pracovat v podobné porotě a zlomek zlomku je ochoten tak činit. Letos, alespoň co se prózy týče, půjde o docela vydařený ročník.

JB: Obecně chápu literární ceny jako jeden ze způsobů, jak do tržních vztahů v knižním průmyslu vnést trochu jiné zákonitosti - v sociologii se pro to zavedl termín ekonomie prestiže. Je vlastně pozoruhodně, že se zde podařilo vybudovat tradici literárního ocenění, které někdo vůbec bere vážně a jehož verdiktem se čtenáři při výběru knih často skutečně řídí. Naopak mi nesedí, že se do názvu nejprestižnějšího literárního ocenění dostalo jméno hlavního sponzora. Už se nám to natolik zaběhlo, že se nad tím ani nepozastavujeme. Ten a ten si přišel pro Magnesii. Bohužel se nejedná o české unikum - podívejme se třeba na britskou Man Booker Prize.

Osobně bych byl radši, kdyby byla nejprestižnější literární cena cenou státní, jenomže to by si žádalo také patřičné prostředky z rozpočtu. Státní cena za literaturu samozřejmě existuje, ale její prestiž je minimální a mimo okruh znalců nemá takřka žádný společenský dopad. Pokud by byla vůle, určitě by se to dalo změnit. Hodně mě letos také překvapilo zařazení nové kategorie Blog roku, hlavně proto, že éra blogů už pomalu odeznívá, jestli tedy není už dávno pryč. Na druhou stranu by si toto ocenění díky tomu mohl odnést Prigl, což je asi jediný potenciální vítěz, kterému bych vítězství opravdu přál.