Hněv titánů a Řecko

Když v roce 2010 přišel do kin remake slavné fantasy Souboj titánů, podařilo se mu být „hitem navzdory“. Tak trochu podvodně se totiž svezl na módní vlně 3D filmů, spuštěnou naplno Avatarem o Vánocích 2009. S ním byl nový, do trojrozměrného formátu špatně konvertovaný Souboj titánů spojen i přese jméno hlavního představitele, Sama Worthingtona. Z něj chtěli v Hollywoodu zjevně udělat novou megahvězdu.

S malým odstupem se zdá, že tato sázka nevyšla. Terminator Salvation (čtvrtý díl slavné ságy) skončil zklamáním, mimo jiné proto, že Worthingtonova postava polovičního kyborga zastínila mnohem zajímavější figuru Johna Connora (jehož hrál Christian Bale). Protekčně působily i zprávy, že Worthington bude nový James Bond. Namísto toho se potloukal snímky, které se nedočkaly velkého ohlasu.

https://www.youtube.com/watch?v=OIjiKj-sOp8
Nyní se vrací, tenkrát již s narostlými kadeřemi, jako akční hrdina Perseus, a opět budí pochyby, kde se v něm ukrývá ono charisma, jemuž podléhají režiséři, producenti, nebo castingové režisérky. Aby se to ale nezvrhlo ve vylévání nějakých osobních antipatií – osobně Worthingtona považuju za zvláštní nový typ herce, který působí počítačově a dokonale zapadá do filmů postavených na počítačové grafice.

Právě Souboj titánů, ale zvláště nyní Hněv titánů jsou vyloženě grafické filmy. Hněv titánů prakticky stojí jen na designu, nikoli příběhu, v němž téměř neexistují pozitivní hodnoty, a kde hlavní hrdina ani nemá dobře definovanou motivaci, proč a jak by měl zachránit svět. Design snímku přitom má až maniakální rozměry – postavy se zjevně samy mohou libovolně materiálně proměňovat (uvězněný Zeus se stává jakousi sochou s rukama vrostlýma přes řetězy do skály; mrtví bohové se zuhelňují v prach) – takže nakonec se z fyzických těl stávají shluky pixelů, jež může rozfoukat vítr. Hlavní „padouch“, padlý otec Bohů Kronos, nabývá v  závěru podoby lávového obra, z nějž při pohybu ostříkává žhavé magma (podobně jako Pavel Bém tedy doslova „stříká hněvem“) a postupně se i přes svou ohromnou moc vlastně ustavičně hroutí.

Obrazy zkázy v Hněvu titánů jsou pro dnešní kinematografii typické a exces, v jakém všeobecnou zkázu světa, ale i rodinných hodnot film ukazuje, má své podvědomé pozadí i v pocitech dnešní krize. Snad to není zbytečně přehnané, když připodobníme tento film, kde bohové umírají, autority neexistují, hrdinové jsou zranitelní a nechtějí bojovat za lidstvo, k tomu, jakou deziluzí prochází západní civilizace.

Nejde vůbec o to, zda opravdu jsme na pokraji katastrofy. (Každý má či nemá nějaké statistiky, každý má jinou náladu.) Podstatnější v posouzení filmů toho typu, jakým je Hněv titánů, je však to, že tyto apokalyptické nálady udržují, a to ve jménu zábavy. Zároveň ale právě temnost, chladnost, bezvýchodnost a nevěrohodnost dobrých konců v těchto dílech naznačuje, jak opravdu přestáváme věřit mýtům. A přestává jim věřit i Hollywood. Investuje miliony do triků, ale nezajímá ho už lidský rozměr postav ani poselství příběhů. Apokalypsa je atraktivní a nikdo už se ani nepokouší předstírat, že nás může zachránit nějaký superhrdina – Worthingtonova chabá tělesná schránka a všudypřítomná špína, terá ho kompletně celý film pokrývá, nám naznačují, že přišel i soumrak čistých idolů. Nikdo nechce být jako Worthington, ale spoustu z nás ještě baví dívat se na katastrofu a špínu.

To, že hrdinové pozbývají vládu a kontrolu, dokonale zosobňuje scéna v labyrintu, kde se posouvají kusy zdí, podlaha i stropy a lidské figury nemají nejmenším způsobem ovlivnit svou cestu. A opět nám i dochází, že kořeny celosvětové krize se opět odehrávají  v Řecku.

Jistě, trocha nadinterpretace, ale dovede to zvýšit zábavu při sledování něčeho, co jinak nevyžaduje příliš silnou pozornost.