Ústavní soud a ČNB

Za vůbec nejdůležitější na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy považuji skutečnost, že tato instituce potvrdila svoji emancipaci a nezávislost. Existuje zjevně cosi jako institucionální paměť, čest a hrdost. Jednotliví soudci se nepodbízejí tomu, kdo je do funkce jmenoval a kdo některé z nich může jmenovat znovu. Ústavní soud se už opakovaně vzepřel prezidentovi ve věcech, které se týkaly Ivy Brožové a nyní přesvědčil znovu. To je pro naši ústavní a liberální demokracii ta nejskvělejší zpráva.

Souvisí to nepochybně s tím, že kandidáty na ústavní soudce schvaluje prezidentovi Senát. Kdyby neexistovala tato bariéra či pojistka, Václav Klaus by nepochybně vybíral do Ústavního soudu opravdu, ale opravdu jinak.

S tím poněkud kontrastuje Česká národní banka, která má tu smůlu, že prezidentův výběr kandidátů nikdo (například Senát nebo vláda) nepotvrzuje. Jediným důsledným zastáncem vstupu do eurozóny byl viceguvernér Luděk Niedermayer, ten už ale v centrální bance není. Guvernér Zdeněk Tůma zastává víceméně neutrální postoj, ostatní členové bankovní rady ČNB – především Robert Holman a Mojmír Hampl – se předhánějí v publikační činnosti a zásobují denní tisk texty, které většinou v různé formě opakují jako kolovrátek totéž: koruna nás chrání, pevné datum přijetí eura nepotřebujeme, eurozóna nefunguje dobře. Přitom názory ekonomů v akademické či finanční obci jsou nesrovnatelně barevnější a mnohem rozmanitější. Člověka napadá, jestli náhodou tato agilní publikační činnost nebyla podmínkou pro jmenování.

Každý ví, že rozhodnutí o načasování vstupu do eurozóny je politikum (rozhoduje o tom vláda), ale texty členů bankovní rady se tváří, že jde o čistě ekonomický či odborně technický problém. Jenže právě proto, že se texty tváří odborně, čiší z nich ideologie a loajalita k názorům hlavy státu na sto honů. Vždyť kdo by nechtěl být jmenován do bankovní rady znovu?

Před guvernérem Tůmou stojí jeden důležitý úkol. Měl by totiž kolegům z bankovní rady říci, aby svou (jednostrannou) publikační činnost poněkud omezili. Pravidelné mediální výlety členů bankovní rady začínají někdy připomínat klausovský CEP. Ten má ale ideologickou propagandu a publikační činnost v popisu práce. Úlohou centrálního bankéře je přeci jen státní služba, která nemá být aktivistická a má se slovy hospodařit střídmě.

A na závěr: zkusme si hypoteticky představit, že by o Lisabonské smlouvě hlasovala bankovní rada ČNB.

Úterní audit: Dávkování špatných zpráv

Pondělní audit: Citi a Obamovi matadoři

Páteční audit: Havlův růst růstu

Čtvrteční audit: Deflace v Americe, Německo a Keynes