Nejprve jsme se dozvěděli, že ultrakonzervativní provokatér Ladislav Bátora si po devíti měsících práce na ministerstvu školství odnesl domů odměnu 250 tisíc korun a za chvíli přišla další bomba. Poradkyně premiéra Petra Nečase Jana Nagyová si měsíčně vydělá 273 tisíc korun, tedy mnohem více, než si měsíčně vydělá předseda vlády tohoto státu.
Před Vánoci se navíc objevila informace o mediálním poradci Alexandra Vondry, který bral více než sám ministr za to, že sleduje a analyzuje Otázky Václava Moravce. Nezbláznili se politici? Chtějí defenestraci? Chtějí, aby je lidé vynesli v zubech?
Josef Dobeš si to s Bátorou risknul (stejně asi počítá, že v politice nezůstane), ale v případě Nečasovy poradkyně jde o to, že odměny byly schváleny ještě před nedávným průlomovým verdiktem Nejvyššího správního soudu. Soud, proti kterému už není odvolání, připustil výklad zákona, který politici asi nechtěně sami zpackali. Novináři a všichni občané mají právo žádat informace o platech. Politici si však odměny schvalovali ještě v době, kdy je ani ve snu nenapadlo, že někdy budou muset s pravdou ven.
Zde se rýsuje i možnost nápravy. Pokud politici nezačnou švindlovat (a platit poradce tajně přes advokáty), donutí je veřejné mínění ke změně pravidel. Právě na těchto případech se projevuje problém neexistence zákona o státní správě, který má garantovat služební postupy i pravidla pro odměňování. Pravidla a odůvodnění musí získat i odměňování poradců.
Má to i jeden důležitý politicko-sociální aspekt. Pokud politici rozhodují o tom, kolik berou úředníci, musejí pocítit důsledky své politiky a různých tuhých tabulek a krunýřů sami na sobě. Kdo pracuje pro stát, ať je placen tabulkově, a ne že si svým kamarádům a lidem, které potřebují nebo kterým něco dlužím, zaplatím, jak chci.
Pokud dá však české veřejné mínění najevo, že ho tyto informace nevzrušují, nebude se pak moci divit, že tunelování státu poskočí do dalšího, dosud nevídaného patra. Až dosud se kamarádi a šíbři platili skrze nafouklé odměny v dozorčích a správních radách polostátních podniků. Bude to napříště tak, že je zaplatí rovnou ministr a polovinu peněz si strčí zpátky sám do kapsy?
To už bude kleptokracie vyššího či spíše nejvyššího řádu. Skoro 300 tisíc měsíčně – to už opravdu není málo peněz. A následuje otázka pro psychoanalytika: Co je to za premiéra, který si myslí, že má schopnější poradkyni, než je on sám? A nebyl jste to vy, pane předsedo vlády, kdo za tentýž plat kritizoval jistého ombudsmana Českých drah? A to jsou České dráhy na rozdíl od předsednictva vlády obchodní společnost.
K textu pro Radiožurnál bych dnes ještě doplnil: Oldřich Kužílek včera pro Radiožurnál správně vypíchnul, že je něco nepřirozeného na tom, když poradce bere třeba třicet tisíc a devadesát procent mzdy činí pohyblivá složka. Ještě jednou zformuluji, co jsem napsal výše: Asi není možné, aby si kariérní úředník přilepšil za celý život o deset, patnáct tisíc a aby se mezi úředníky pohybovali jiní úředníci či poradci, kteří mají lepší plat, než na jaký by kdy dosáhli v soukromém sektoru. Je poradce desetkrát schopnější než úředník? Ať se v tom případě vláda nebo celý stát zprivatizuje, pokud se tak už nestalo.
Deník Financal Times přináší již pár týdnů sérii o budoucnosti kapitalismu či kapitalismu v krizi, což je totéž, protože krize je zárodkem posunu či změny. Také mám nějaké skromné myšlenky o tom, jak bych co pozměnil, kdybych byl demiurgem či ředitelem zeměkoule.
Zaprvé bych systému neříkal kapitalismus, ale sociálně-tržní ekonomika. Pro nás v postkomunistickém světě kapitalismus leckomu zavání vykořisťováním.
Takže tržní ekonomika potřebuje uměřenější bankovní sektor, kde banky nejsou velké tak, aby nemohly padnout, a kde jejich ředitelé rozumějí tomu, co prodávají. Nesmí se už opakovat kapitalizace zisků a socializace ztrát.
Vyspělý svět musí zastavit trend, který vede Amerika: dvacetiletá stagnace mezd většiny, umenšování střední třídy a dynamické bohatnutí nejvyššího jednoho procenta. Distribuce příjmů musí být rovnoměrnější nebo místo tržní ekonomiky přijde něco radikálně jiného, ať už zleva nebo zprava.
Pokud to není utopie, je třeba nastavit proticyklickou regulaci, která bude včas identifikovat a vypouštět bubliny.
Ruku v ruce s tím je třeba pokračovat v liberalizaci obchodu nebo alespoň nepřipustit její opak.
Náš domácí český „systém“ má ale o dost jiné problémy: musíme teprve dobudovat právní stát a dát si pozor, abychom se neocitli v kleštích mezi organizovanou vládní korupcí či státní kleptokracií na straně jedné a exekutorskou mafií na straně druhé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
