Plukovník a generál

Kypr si výjimečně nechám zase na zítra.
Dnes nabízím úvahu na téma profesionál a amatér na českých silových ministerstvech, kterou jsem včera stvořil pro Český rozhlas.

Karolína Peake, šéfka strany LIDEM, může reprezentovat nelegitimní, nikým nezvolenou stranu – jak upozorňuje prezident Miloš Zeman – a může být chytrá, hloupá, sympatická i nesympatická, zkušená či nezkušená, ale její dvě zásadní výhrady proti generálu Pickovi na postu ministra obrany jsou vážné i správné.

Skutečnost, že pan generál vstoupil do komunistické strany právě v roce Charty 77, je ostuda nejen pro něj, ale pro celou vládu, kde s výjimkou bývalého ministra kultury Jiřího Bessera žádní komunisté nejsou a nebyli. Tato i minulá pravicová koalice si dokonce na svém antikomunismu zakládá, prosadila zákon o III. odboji a odškodnění odbojářů, vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, varuje se před účastí komunistů v krajských koalicích. Představme si, jak by pravicová opozice křičela, kdyby bývalého komunistu prosadila na funkci ministra obrany levicová vláda.

Další věc je, že ministr obrany je voják, a dokonce generál, a taktéž je pravda, že takový postup premiér Petr Nečas, jsa ještě stínovým ministrem obrany, přirovnával k Libérii a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg k různým latinsko-americkým zemím. Vojenský puč nám opravdu nehrozí, ale je to podstatná vada na kráse, je to věc stylu, který se v západních demokraciích už dávno nenosí. To, že někdo svlékne uniformu a stane se civilem den před jmenováním, na věci nic nemění.

A u nás je to dvojnásobný problém stylu, protože ministra vnitra – tedy dalšího představitele toho, čemu se říká silové ministerstvo – máme zase policistu, resp. plukovníka, a to přesto, že pro ministerstvo vnitra představují věci policejní sotva polovinu agendy, je to jinak hlavní úřad, který řídí v této zemi celou státní správu.

Tím se dostáváme k dalšímu zmatení pojmů. Podle prezidenta Zemana je generál Picek „opravdový profesionál“. Aby ne, když je to voják z povolání a generál! Neměl by být ale ministr také politický profesionál, tedy profesionální politik? Z nějakého důvodu to tak ve vyspělém světě přece bývá. Stejně tak si vezměme Jana Kubiceho. Je to profesionál v policii, dvacet let byl za to placen, ale určitě to není profesionál ve věcech státní správy nebo v politice. A co se třeba takové Parkanové týče – možná nebyla „opravdový profesionál“, ale zase nebyla v KSČ.

A pak je tu další jakoby dobrá věc. Je prý dobré, že je Picek nestraník. A proč? Proč by měl být zrovna ministr obrany nestraník? K čemu je to dobré? A co je vlastně špatného na tom být straník? Totéž se vztahuje na ministerstvo vnitra. Stejně je to tak, že tito ministři mohou jen to, co jim strany dovolí: je to něco jako nestranický premiér Jan Fischer z vůle ODS a ČSSD.

V dnešní době si dokážu spíše představit, že nestranický odborník či budovatel konsenzu patří třeba spíše na ministerstvo sociálních věcí, protože situace, kdy je prosazena důchodová reforma, které se lidé bojí a opozice ji chce hned zrušit, je pro celou společnost i ekonomiku velmi nákladná a nepříjemná.

Důležité je, že Picek přichází na obranu v době škrtů, úspor a v době, kdy se několik let neodehraje žádný gigantický nákup ničeho, protože toto období před pár lety skončilo a znovu nastane nejdříve za pět či spíše deset let. Kdyby byly na obraně zakázky srovnatelné s rezortem dopravy, nikdy by ji ODS nepustila.

Ano, pana generála nechají asi dodělat či doladit gripeny, ale to je věc, kterou si zjevně premiér Nečas pohlídá. Manažersko-technické úkoly: stahování z misí a vysílání na mise jiné může zvládat Picek velmi dobře. A nebo ne. Uvidíme.

A korupce v rezortu? To nebezpečí existuje vždy a všude. Korupce, špína a mafiánské praktiky vládnou odjakživa na celé zeměkouli ve čtyřech rezortech: farmacie, obrana, odvoz odpadků a stavebnictví závislé na veřejných zakázkách. To ovšem neznamená fatalismus: vždy je co zlepšovat a stojí za to to nevzdávat. Nebuďme ale zase naivní: v případě obrany se může nakupovat přes prostředníky nebo bez nich, vězme ale, že neexistuje na světě země, kde by noviny nakonec napsaly: to je ale hezká, transparentní zbrojní zakázka! To letadlo tak dobře a spolehlivě létá a bylo tak hezky levné! A ta nová ponorka tak hezky pluje a opravdu jsme ji potřebovali a jsme všichni rádi, že ji máme.

…

Otázka pro novou výměnu názorů s ekonomy na iHNed.cz se výjimečně bude týkat historie, ale je to natolik vážné, že si to budeme muset vyjasnit.

Kolega Jindřích Šídlo z Hospodářských novin uveřejnil vzpomínkový rozhovor na Václava Klause s Janem Stráským, ve kterém se mimochodem praví.

Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.HN: Proč to ale v roce 1997 nakonec skončilo tak nedůstojně? Malé banky krachovaly jedna po druhé, ty velké polostátní měly obrovské ztráty, do toho rozpočtové balíčky, přiznání, že se v Česku opravdu krade…Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. Na druhé straně jsme byli napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu, západnímu kapitálu. Jako místopředseda vlády jsem měl na stole bilanci, kde jsem sledoval, kolik toho mají Němci, kolik Američani, Francouzi… A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu.HN: Bankovním socialismem za český kapitalismus?Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.

Poprvé za posledních dvacet let zde významný státní představitel připustil, že tu byl od začátku vykalkulovaný záměr či odhad, že úvěry se nebudou splácet. Do týdeníku Respekt jsem o tom napsal komentář. Co tom soudíte vy?