Odkud Mládek bere čísla a formulace o Číně a Rusku

Američané používají mnohdy slovo vláda (government) v širším slova smyslu, než jsme v Evropě zvyklí: jako administrativu, Senát, Kongres a třeba i centrální banku dohromady. Z tohoto pohledu předvádějí americké „vládní“ instituce pozoruhodný „policy mix“.

Zatímco nová guvernérka centrální banky (Fed) Janet Yellenová si zakládá na prediktabilitě, tedy odhadnutelnosti svých kroků a jasných pravidlech, Kongres předvádí pravý opak – nestabilitu, nepředvídatelnost a v lepším případě krátkou dohodu s příslibem další krize za pár měsíců. Yellenová tedy nastupuje do turbulentní doby a bude pod větším tlakem než obvykle, aby její instituce poskytla světové i americké ekonomice alespoň nějaké zakotvení.

Kdyby se však politici v Kongresu nedohodli a dluhový strop nezvýšili, je prostor pro Fed velmi omezený – nemůže totiž pochopitelně navýšit již několik let probíhající nákup státních dluhopisů, protože federální vláda bude mít prostě zakázáno nové dluhopisy vydávat. Nelze každopádně vyloučit, že hned v prvních dnech své služby bude Yellenová nucena předvést železné nervy, chladnou hlavu a krizové řízení na zcela nevyzkoušeném minovém poli.

Jaké jsou nejdůležitější charakteristiky první ženy ve vedení americké centrální banky? V tuto chvíli se dá konstatovat, že spolu se svým předchůdcem Benem Bernankem představuje určitý nový trend. Fed nevede tržní praktik zaměřený především na cenovou stabilitu a boj s inflací, ale akademik, který chápe svoji roli šířeji, především v boji s nezaměstnaností. Yellenová se navíc podobně jako její předchůdce – i když ne tolik do hloubky ani do šířky – zabývala ekonomickou historií a chybami, jež dělala americká vláda na počátku a během Velké deprese.

Podobně jako Bernanke je Yellenová neokeynesiánkou. Obdivuje kapitalismus, ale je si vědoma toho, že lidé často jednají iracionálně a trhy nedokonale. 

Novinkou je i to, že Yellenová je členkou Demokratické strany, nikoli pouze její voličkou. „Liberální“ (v americkém slova smyslu) centrální bankéřka není ovšem vůbec to samé jako „liberální“ americký politik. Yellenová je například proti umělému rozbíjení velkých bankovních kolosů.

Jako akademičku zajímá Yellenovou nezaměstnanost, což podle deníku The New York Times ovlivnila její osobní zkušenost. Když se se svým manželem Georgem A. Akerlofem (nositelem Nobelovy ceny z roku 2002) kdysi rozhodli najmout osobu na hlídání, zaplatili jí víc než na trhu obvyklou sazbu. Od té doby je jako akademiky začalo zajímat, proč někdy zaměstnavatelé platí vyšší platy, než je třeba, a proč si tak chtějí zajistit vyšší produktivitu, morálku i oddanost zaměstnanců.

Důraz na plnou zaměstnanost má ovšem americká centrální banka – na rozdíl od jiných důležitých centrálních bank světa (třeba Evropské centrální banky) - spolu s cenovou stabilitou přímo předepsanou svou misí. A je logické, že v okamžiku nerovnováhy (inflace je v pořádku, ale nezaměstnanost není) klade větší důraz na to druhé.

Pokud ovšem kvůli profesionálnímu zájmu převládá pověst Yellenové coby holubice, je důležité, aby trhy ujistila, že v okamžiku, kdy začne hrozit inflace, bude vůči ní stejně rázná a pozorná, jako je vůči nezaměstnanosti. Převažuje-li jedno nebo druhé, je to poměrně snadná volba. Reálný svět však nejsou přesýpací hodiny. A daleko komplikovanější volbou je představit si, že může nastat situace, kdy roste (nebo hrozí, že poroste) stejně prudce obojí: nezaměstnanost i inflace.

 …

Pro Český rozhlas jsem včera sepsal tuto poznámku:

Stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek prohlásil podle internetového deníku Aktuálně.cz, že Česko by mělo ekonomicky expandovat i mimo Evropskou unii, především do Ruska a Číny. Představitelé státu by se přitom měli vyhnout přehnané kritice kvality demokracie a lidských práv v těchto zemích, protože tím Českou republiku připravují o desetitisíce pracovních míst.

„My bychom rozhodně neměli být nějací advokáti autoritativních režimů, na straně druhé je třeba přijmout, že to jsou velké důležité země, a takoví ti exhibicionisté, kteří si hrají na představitele supervelmocí, připravují naši zemi o desetitisíce pracovních míst,“ prohlásil Mládek. 

Jako dva příklady uvedl „řešení“ teritoriální integrity Číny a neustálé vyhodnocování kvality demokracie v Rusku, u něhož prý po posledních letech českého vývoje obdivuje tu „drzost“, protože „bychom možná měli začít sami u sebe“. 

Mládek už sice něco podobného pronesl vícekrát. A i když si odečteme, že je před volbami, opět tentokrát něco přidal, takže to nelze lehce pominout. Zastavme se nejprve u toho čísla „desetitisíce“: Jak na to Mládek přišel? Jaké má důkazy či alespoň indicie? Podle soudu autora tohoto sloupku žádné indicie ani důkazy nemá a ani je mít nemůže, protože neexistují; to by také mohl říct třeba tisíce nebo statisíce či rovnou milion a bylo by to úplně stejně relevantní. Možný budoucí ministr financí by však měl používat čísla akurátněji než lecjaký normální politik, protože pokud tak nečiní, leccos tím na sebe prozrazuje. 

Dále je pozoruhodná ta formulace „přehnaná kritika“. To bychom opět museli znát, co konkrétně kdo, kde a kdy přehnal, ale to se nedozvíme. Výraz „přehnaná“ má vést k zastrašení, přehnaná si přeložme asi jako „jakákoli“.

Pak je tu ten hezký výrok o exhibicionistech, kteří si hrají na představitele supervelmocí. To jako jen supervelmoc má mít názor a ostatní mají říkat jen to, co se supervelmocem líbí? Bývalí českoslovenští disidenti si jistě pamatují, že se jich zastávali i lidé z Kanady, Nizozemska či Švédska, a dobře vědí, jaký to mělo morální význam. Podobně důležité je pro perzekuované třeba na Kubě, že jim pomáhá někdo z České republiky. 

Na druhou stranu: Česká republika náhodou součástí jedné světové supervelmoci je – jmenuje se to Evropská unie. Podílí se na jejím názoru a je dobře, že zde byl a je slyšet její hlas, podobně jako v Radě Evropy či v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Máme tak větší vliv, než bychom měli jako izolovaný zapomenutý státeček. A teprve silného oponenta či partnera bude brát Rusko či Čína skutečně vážně. Ještě dodejme, že náš obchod s Ruskem i Čínou utěšeně roste, je však třeba navíc vědět, že český průmysl je významným subdodavatelem německého a západoevropského průmyslu, který především do Ruska vyváží. 

Ačkoli bylo v poslední době leckde popsáno, že zázrak jménem BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) nebude možná zase takový zázrak, jak se myslelo, mnozí čeští politici se pořád tváří, jako by se měly Rusko s Čínou stát zítra ekonomickým středem světa. 

O co Mládkovi vlastně jde? Máme teď přece prezidenta, který chce Rusko v Evropské unii, a jako velvyslance do Moskvy posíláme komunistického kosmonauta. Stát už lidé jako Mládek ovládli. Neměl by být tedy stínový ministr financí spokojený? Chce předvést ČSSD jako větší Zemanovce, než jsou sami Zemanovci? 

Nakonec doufejme, že příště ČSSD nepřitvrdí a nezaútočí na český neziskový sektor, který se dodržováním lidských práv zabývá. A co bylo v posledních letech – tedy během Nečasovy vlády – v Česku jako v Rusku? O čem to Mládek mluví? Má na mysli přehlížení tripartity? Schvalování zákonů bez konzultace s opozicí?

Nic hezkého, ale s Ruskem to nemá nic společného. Naopak se Rusku blíží vývoj posledních měsíců. Prezidentská vláda bez parlamentu a předvolávání podnikatelů na Hrad, kde se jim říká, co budou dělat a že by jinak mohli dopadnout tak či onak.