Krize ozdravná a krize smrtící

Deník Financial Times přinesl v posledních dnech dva podle mého soudu velmi podnětné texty, které se týkají úlohy vlád během současné recese či krize. Editorial, který byl publikován 2. ledna, poukazuje na to, že existuje pochopitelně velké pokušení myslet si, že svět si krize zaslouží a dokonce recese potřebuje, aby vyrovnal excesy minulých let - je to cena za bezuzdné požitkaření a hodování let minulých. Podle FT je tento názor špatný.

Pokud si žijeme nad poměry, je podle rakouské ekonomické školy recesí třeba: špatné investice let minulých musí být zlikvidovány. Neschopní a nevýkonní, stejně jako šarlatáni, defraudanti a podvodníci mají být odhaleni či vystaveni na odiv. V roce 1934 navrhoval ekonom Ludwig von Mises – čelný představitel rakouské školy – že politici by měli zařídit omezení úvěrů a zvýšit úroky, tak aby mohly v ekonomice samy začít fungovat očistné síly. V době nejhorších sociálních dopadů Velké deprese von Mises upozorňoval, že nejrůznější umělé vládní stimuly vedly k likvidaci těch očistných sil v ekonomice, které ve všech minulých depresích vyvedly ekonomiky z krize.

Takový „likvidacionismus“ představuje podle FT hezký mravoučný příběh: je třeba sklidit, co jsme zaseli. Není prý náhodou, že představitelé rakouské školy byli většinou zároveň sociálními konzervativci. Ekonom John Maynard Keynes podle FT správně pochopil, že poptávka během hluboké recese nemusí spadnout na správnou či „žádanou“ úroveň, ale mnohem níž. Objeví se „paradox spoření“. Právě v době, kdyby měli lidé začít utrácet rozumně a udržitelně, přestanou utrácet úplně a začnou spořit. Poptávka vyschne a s ní pak i ekonomická aktivita. Proto mají vlády podporovat poptávku měnovými i fiskálními nástroji.

Aby nedošlo k mýlce, FT zdůrazňuje, že špatné podniky mají samozřejmě skončit a politici nemají podporovat a dotovat existující podniky. Také by politici neměli bránit tomu, že se ekonomika přizpůsobí novým podmínkám. Vlády světa musí ale prý spolupracovat a na mezinárodní úrovni je třeba zabránit vyschnutí poptávky.

Svůdnost a lákavost rakouské školy spočívá v tom, jak je věrně oddaná svobodnému trhu. Představuje-li však něco podle FT smrtelné nebezpečí pro demokracii a kapitalismus, pak jsou to deprese a vysoká nezaměstnanost, nikoli proticyklická fiskální politika.

…

Tutéž myšlenku rozvádí ve sloupku pro FT Samuel Brittan. Podle něj se říká, že recese mají smysl a účel. Akcelerují destrukci špatně nasměrovaných aktivit a příliš spekulativních investic. To je to, co rakouský ekonom Joseph Schumpeter nazval „kreativní destrukcí“. Podle Brittana to platí jen do určité míry.

Očista neospravedlňuje druhotnou a terciální likvidaci životaschopných podniků jen proto, že se zhroutila poptávka. Sám Schumpeter si to v 30. letech jako profesor na Harvardu rozmyslel a začal obhajovat razantní fiskální stimuly. A další představitel rakouské školy Friedrich Hayek v 70. letech napsal, že „je užitečné rozlišovat mezi nevyhnutelnou recesí a sekundární depresí, která je způsobena kumulativní ztrátou kupní síly“. (Sám Hayek podle Brittana ale takto nerozlišoval ještě v 30. letech, kdy učil na London School of Economics a patřil mezi nejostřejší kritiky Keynese.)

…

V českém diskursu lze také zaznamenat podobné ideologické rozepře. Především díky prezidentu Klausovi, CEPu, Liberálnímu Institutu, VŠE a kdoví čemu ještě, je u nás silný tábor zastánců ortodoxního libertarianismu, tedy přístupu, který kritizuje jakékoli vládní zásahy, stimuly a aktivismy.

Vzhledem k tomu, že jsme ale společnost ateistická, schází našim ortodoxním dogmatikům onen sociálně konzervativní či nábožensko-biblický (možná i sebemrskačský) rozměr („je třeba sklidit, co jsme zaseli“), který naznačuje deník FT. Česká pravice se ke Keynesovi nehlásí, tradičně o něm slyšíme pouze od některých ekonomů blízkých sociální demokracii.

Možná by ale nemělo české pravici uniknout, že v posledních letech a především měsících dochází v akademickém světě i seriózním médiálním mainstreamu k obrovské rehabilitaci Keynese (není maličkost, že se za něj jednoznačně staví názor listu FT). Možná je to přirozený instinkt. Volnotržní svaly se snadno předvádí v době prosperity, když přijde hrozba krize, lidé dostanou strach a najednou začnou toužit po tom, aby stát hrál aktivní roli.

V diskusi o krizi či recesi zaznívají i motivy výše zmíněného „likvidacionalismu“: krize „odstraní nádory montoven, které za pomoci umělých pobídek vytvořili hanebné vlády sociální demokracie“. To je asi názor blízký ministru průmyslu Martinu Římanovi, který se stejně už dlouho domnívá, že průmyslu je u nás moc.

Vláda se dlouho tvářila, že se nás krize netýká. Důležité ale je, že bez ohledu na ideologii budou normálně fungovat fiskální stimuly, především ve formě toho, čemu ekonomové říkají „automatické stabilizátory“: vyšší výplaty sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti.

Mirná potíž je v tom, že vláda musí také vypadat a politicky působit navenek, že s poklesem poptávky (krizí, recesí) chce něco dělat. Jenže byl schválen rozpočet s dramaticky nadhodnocenými výdaji a vláda bude na jedné straně povzbuzovat poptávku (zvýšené výdaje, snad i snížené daně) a druhou rukou bude muset v rozpočtu škrtat.

Pondělní audit: Příští měsíce české politiky

Páteční audit: Madoffova past

Čtvrteční audit: Ruce vzhůru! Vezměte si peníze!

Středeční audit: O autech a dalších špatných zprávách