Japonizace Západu

Protože odjíždím do Polska na konferenci, dnes nabízím text pro včerejší Radiožurnál:

S tím, jak se stále zatemňují aktuální ekonomické vyhlídky ve Spojených státech i v Evropské unii, respektive především v eurozóně, přicházejí na mysl dvě otázky, které spolu souvisejí.

První se týká toho, jak bude současná stagnace, opětovná recese či krize ještě trvat. Tedy kdy už zase začneme – pokud vůbec – vesele růst. A otázka druhá je, zda se Západ (přičemž Západem se míní Evropa a Amerika – Austrálie, Nový Zéland a další kulturní, nikoli geografické součásti „Západu“ odpustí) nestává druhým Japonskem, zda nám zkrátka nedochází k japonizaci Západu.

Takže nejprve k délce krize. Ano, krize jistě také může brzy skončit (přestože pro optimismus nelze vidět žádné aktuální praktické důvody), ale pokud se podíváme na to, co následovalo po krizi srovnatelné, tedy té po roce 1929, zjistíme, že v krizi se Západ, tedy Spojené státy a Evropa, potácel prakticky až do vypuknutí druhé světové války. Pak následovala válečná ekonomika: zbrojení a státní plán. Teprve po válce se rozjel dlouhotrvající rozmach, daný v Evropě obnovou, v Americe od 50. let nebývalým rozjezdem poptávky po spotřebním zboží. Lidé si vybavovali domácnosti ledničkami, pračkami, troubami a automobily.

Mnohé je tu dnes podobné – pád burz, infarkt bankovního systému, špatné úvěry, dramatický pokles cen nemovitostí. Podobně jako před osmdesáti lety žijeme v bolestivém období „odpákovávání“ (deleveraging): s tím, jak byla předtím konjunktura sycena úvěrem, nyní se úvěry stahují z aktiv zpět. Co když současný vývoj – stagnace, mírný růst, recese – bude trvat také deset let? Připravme se na to, že je to možné. Útěchou nám budiž to, že tři roky této neutěšené patálie už máme za sebou. Zbývá tedy ještě zhruba sedm let.

Další variantou je vývoj japonský. Po pádu cen akcií, úvěrů a nemovitostí na počátku 90. let se Japonsko ocitlo v relativní stagnaci provázené poklesem cen a občas prošpikované mírňoučkým a kratičkým růstovým záchvěvem. Japonská burza je i dnes stále 75 procent pod úrovní roku 1989, ceny nemovitostí stagnují, přes všechny pokusy oživit poptávku Japonci investují raději do státních dluhopisů, a ač je japonský státní dluh stále větší, jeví se trhu paradoxně jako bezpečný.

Přestože odpovědí na nebezpečný pokles cen (mzdy a ceny klesají, ale úvěry ke splacení zůstávají pořád stejné) má být razantní „tištění peněz“, japonské centrální bance se už dvě desítky let nedaří vytvořit ani mírnou inflaci.

Stále více ekonomů se domnívá, že tento začarovaný stagnační kruh může nyní čekat i Spojené státy. Útěchou může být (a kdo v Japonsku někdy byl, tak to ví), že Japonsko posledních dvaceti let také není žádná katastrofa. Lidé mají všechno vícekrát (od aut, přes počítače, po televize), a kdyby si pořídili něco dalšího, nebudou to mít vlastně kam dát. Zkrátka: už ani ty krize nejsou, co bývaly.

Proč to může na Západě dopadnout lépe? Možná proto, že bez ohledu na neschopné politiky a vysoké dluhy může onen Západ – když chce – být stále zdrojem kreativity, píle, silné vůle i optimismu. Pokud tomu nevěříme, nezbývá než propadnout apokalyptické vizi o smrti či úpadku Západu.