Eurodohoda ve stínu zemětřesení

Ve stínu tragických událostí v Japonsku a Libyi zůstala dohoda předsedů vlád eurozóny, která se doladila v sobotu nad ránem. Nejlepší bude, když si ji prostuduje každý sám.

V zásadě jde o toto (začíná to být tak složité, že to málokdo dokáže vstřebat): státy se zavazují, že fiskální a dluhová pravidla, která dnes platí na úrovni mezistátních dohod, jež nikdo nedodržuje, budou přijata v domácích legislativách formou zvláštních zákonů. Řecko urychlí svůj privatizační program. Dohoda o změkčení půjčky pro Irsko zatím nebyla dosažena. V případě ESM (Evropského stabilizačního mechanismu – to je stálý mechanismus, který v roce 2013 nahradí záchranný val EFSF) bylo dohodnuto, že použití fondů musí být schváleno jednohlasně, že finanční asistence bude předmětem přísné kondicionality (státům budou peníze zapůjčeny pod podmínkou, že udělají to, co jim ostatní nadiktují), fondy budou uvolněny, pokud bude ohrožena stabilita eurozóny jako celku. Státy budou rekapitalizovat slabé banky. Bude zvážena možnost daně na finanční transakce…

…

Lepší samozřejmě nějaká dohoda než žádná, nicméně bych zde rád upozornil na dva texty, se kterými se v zásadě ztotožňuji.

Gideon Rachman ve Financial Times upozorňuje, že krize eura není ekonomická, ale politická. Autor tvrdí, že trhy už evropským dohodám na řešení krize moc nevěří, protože se pořád mění a je pouze zajímavé sledovat, jestli dohoda vydrží hodiny, dny, nebo týdny. Euroskepticismus je na vzestupu jak uvnitř států, které přijímají pomoc, tak uvnitř států, které ji poskytují. To samozřejmě ztěžuje jakoukoli možnost kompromisu.

Pro Francii a Německo je politickým imperativem požadovat změnu v irských daních: jak jinak přesvědčit voliče, aby pomáhali zemi, která jim v jejich očích krade práci? Nicolas Sarkozy zaostává v průzkumech za extremistickou kandidátkou. Současný francouzsko-německý pakt je více německý než francouzský. Německo potřebuje Francii, aby zakrylo, jak je silné, a Francie potřebuje Německo, aby zakryla, jak je slabá.

Rachman popisuje, jak se kancléřka Merkelová obává vzestupu pravicového extremismu, ke kterému dochází v Nizozemsku i ve Francii a který by byl pro Německo tragický.

V témže listě píše Wolfgang Münchau, že až dosud se Evropa se svým těžkopádným hledáním kompromisu vždy „propatlala“ (muddle through) k nějakému řešení. Potíž je v tom, že tentokrát to s tím „propatláním se skrz“ prostě nepůjde.

Münchau detailně vysvětluje technické aspekty sobotní dohody a složitou konverzi nových (v rámci nového stálého záchranného mechanismu ESM) a starých dluhopisů (vydaných ještě v době existence dočasného záchranného valu EFSF). Německou prioritou je zajistit, aby k žádnému bankrotu (Řecka nebo Irska) nedošlo do roku 2013, kdy začne platit stálý mechanismus, který nadřadí státní dluhy dluhům soukromým. V té době se počítá s tím, že evropské privátní banky budou již v lepším stavu, aby mohly ustát nějaký ten bankrot členského státu.

Autor navrhuje připustit bankrot některých periferních států co nejdříve a doprovodit ho rekapitalizací Evropské centrální banky a záchranným programem pro banky.

Anebo je třeba akceptovat záchranný plán, nikoli skrze mezistátní transfery, ale skrze společný evropský dluhopis.