Deflace v Americe, Německo a Keynes

Americké akcie zažily včera další černý den a index Dow Jones se propadl pod 8.000 bodů. Tentokrát hrály hlavní roli nejen obavy o osud amerických automobilek, ale hlavně strach investorů z deflace, tedy poklesu cen.

Možná tedy není na škodu připomenout, co je na poklesu cen tak nebezpečného. Když si totiž laik představí, že klesají ceny, možná okamžitě nechápe, co je na tom vlastně špatného. Vždyť o poklesu platů není v souvislosti s deflací řeč, takže člověk si toho bude moci více koupit, vzroste jeho kupní síla.

Jenže tak to není. V dnešním vyspělém světě je prakticky každý (i každý podnik) zadlužen. Pokud se hroutí ceny, klesají podnikům zisky, ale objem splácených úvěrů zůstává stejný. To může znamenat brzký bankrot a propouštění. Platy pak buď klesnou nebo nebudou žádné.

Potíž deflace je, že se často projevuje jaksi ve spirále, pokles cen může být velmi prudký. Riziko deflace je, že jakmile se spustí, “jede” hodně rychle. Deflace spojená s ekonomickou stagnací může být navíc velice vleklá. Příkladem budiž Japonsko, které s poklesem cen zápasilo od počátku 90. let do nedávna a je docela možné, že pokles cen začne zemi vycházejícého slunce trápit znovu.

Jedním z problémů je, že aparáty centrálních bank jsou k boji s poklesem cen vycvičeny a školeny daleko méně než k boji s inflací. Totéž platí pro akademickou sféru nebo učebnice. Ono se snadno řekně - tiskněte nebo rozdávejte peníze – mnohem složitější je v praxi stanovit, jak se má tato zdánlivá absurdita provádět. Má stát lidem připlácet za to, že si půjčí peníze? Má stát lidem přidávat k platu? Má stát odpouštět dluhy? Otázek je bezpočet. Spojeným státům (a vlastně celému světu) je třeba přát, aby se osudu Japonska 90. let dokázaly vyhnout.

…

Klíčová a důležitá debata probíhá v Německu. Podle mnohých ekonomů (spíše vně Německa) by vládní stimulační balíčky na oživení tamější ekonomiky měly být mnohem razantnější. Argument je, že Německo si to může dovolit: veřejné finance jsou vyrovnané, úspory obyvatelstva vysoké. Proč by si mělo Německo zbytečně nechat bankrotovat podniky, proč by se němelo bránit vysoké nezaměstnanosti?

Německý kabinet v čele s Angelou Merkelovou tvrdí, že špatné ekonomické vyhlídky vedou pouze k tomu, že vysoká míra úspor se ještě zvýší. V Německu lidé donedávna spořili 11 % HDP, za posledních měsíců se úspory zvýšily na 13 % HDP. Prostředky, které by německá vláda poskytla lidem k utrácení (oživení poptávky), by podle německé vlády okamžitě skončily na bankovních účtech.

Jeden tábor ekonomů tvrdí, že Německo je tradičně exportně orientovaná ekonomika a krize je způsobena poklesem objednávek vývozců. Vláda se má proto soustředit na nějakou stimulaci vývozců.

Nesmysl – říká druhý tábor ekonomů. Němci příliš spoří (občané i vláda), podobně jako asijské země, tedy například Čína. Země se musí rozhoupat a začít s tím něco dělat.

Jenže s tímhle argumentem je to ošidné. Proč a jak dnes někomu říkat, aby méně spořil, když každý vidí, že jednou z příčin americké krize, je skutečnost, že Američané nespořili vůbec?

Pozuruhodné je i to, jak i v rámci omezeného stimulačního balíčku mají obě politické strany ve velké koalici radikálně odlišný názor. Křešťanští demokraté chtějí snižovat daně, sociální demokraté investovat do infrastruktury.

…

Včera jsem psal o tom, jak česká pravice zcela zbytečně vyklidila prostor proevropské politiky levici. Dnes vyšel v MfDnes článek prmeiéra Mirka Topolánka, ve kterém se píše, že pokud neschválíme Lisabonskou smlouvu, staneme se znovu vazalem Moskvy. Hezké. Škoda, že to takhle předseda vlád neformuloval už dřív a škoda, že k razantnímu tvrzení sáhl až před bitvou o předsednictví ODS.

Středeční audit: Paroubek a vyklizený prostor

Úterní audit: Britové a euro, automobilky a Citi propouští

Páteční audit: Kvůli finanční krizi

Čtvrteční audit: Kdo je disident