Bez jakékoli publicity a především bez jakékoli politické (a jak jsme si zvykli už vůbec ne veřejné) diskuse rozhodla vláda o tom, že přejdeme do tzv. like minded group (skupina stejně smýšlejících) západních zemí (Německo, Nizozemsko, Švédsko apod.), které ve světle finanční krize a ve světle evropské dluhové krize usilují o snížení unijního rozpočtu (mluví se o 0,8 procenta HDP). Opustili jsme v tomto ohledu velmi náhle Visegrádskou skupinu a další zpravidla postkomunistické země.
Podrobně o tom napsala včera kolegyně Kateřina Šafaříková.
K tomu několik poznámek. Je zajímavé, že Česká republika se právě v tomto ohledu zrovna tak ráda přimkne k Německu, kterému se jinak v poslední době snaží oponovat: jak ve věci tzv. fiskálního kompaktu, tedy posílení vzájemné rozpočtové kontroly, tak ve věci půjčky pro Mezinárodní měnový fond, tak s různými nápady, jako je referendum o vstupu do eurozóny, což je referendum o něčem, k čemu jsme se zavázali v přístupové smlouvě.
Celý nápad se mi zdá motivovaný především ideologicky: zkrátka čím méně Evropy, tím podle Prahy lépe. Koneckonců po Praze se proslýchá, že to ministru Kalouskovi, který to na vládu přinesl, celé sepsal a vytvořil někdo z Hradu nebo někdo velmi blízký Hradu.
Místo toho, aby se Česká republika naučila lépe čerpat peníze z Evropské unie, a i když je spoluúčast většinou pouhých 15 až 25 procent, řekne si, že chce raději méně peněz, protože spoluúčast jí zatěžuje rozpočet. Podle mnohých Klausovi blízkých ideologů se evropské peníze stejně využívají na hlouposti, tak to je asi lepší je nemít a nechtít. Proč se nesnažíme peníze inteligentně čerpat na lepší infrastrukturu? Vždyť silnice jsou ve stále horším stavu! Na první pohled to vypadá jako masochismus nebo sebeubližování si, ale možná to souvisí i s tím, že kraje ovládá oranžová koalice a vláda si říká, že tím hejtmany za ČSSD poškodí. Jako kdyby si myslela, že ČSSD bude v krajích u moci věčně.
Pozoruhodný je i rozměr středoevropské spolupráce. My zrovna Visegrádské skupině předsedáme a přitom ostatním házíme klacek pod nohy. Takže zase o jeden klub víc, kde nás budou mít rádi a kde budeme oblíbení.
Pro českou mentalitu je navíc asi typická snaha sedět na dvou židlích. Jsme teď mezi těmi, kteří chtějí menší rozpočet, a zároveň chceme zůstat v kohezní skupině, jež si přeje zachování kohezních fondů. Velkou naději na úspěch bych tomu nedával. Především proto, že to není řádně široce a hluboce prodiskutováno a přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Ve hře jsou přitom desítky miliard korun, o něž tímto nepochopitelným manévrem můžeme přijít.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
