Rozvrácená policie

Je to ale trochu složitější. Houba byl v rámci mocenského boje v policii odejit velmi nestandardně, pomocí ohnutí zákona. Byl poslán na „studijní pobyt“, aby se mohl připravovat na další kariérní postup. Jenže postupovat neměl kam a tak jedinou logiku dávalo, že to je cesta, jak ho odstranit. Než k tomu skutečně došlo, Houba odešel raději sám.

Není to přitom zdaleka jediný případ, jak se dnes v policii zachází se zákonem. Například současný „stínový“ policejní prezident Jiří Komorous neměl nikdy nárok stát se náměstkem ministra vnitra – lustrační zákon a jeho minulost v StB mu to neumožňovaly. Ministr vnitra Martin Pecina proto našel kličku v podobě vrácení Komorouse do policejního sboru (na něj se lustrační zákon nevztahuje) a vzápětí ho jmenoval svým náměstkem.

Současná policie není strážcem zákona, ten se v ní jen zneužívá v boji o moc. V tomhle kontextu pak nepřekvapuje, že řadoví policisté dnes nejsou schopni vyšetřit jediný závažnější případ (útok na předsedu ODS), nebo že provádí pompézní zatýkání lidí, kterým se vzápětí za to omlouvá (fotbaloví funkcionáři). V policii ani na ministerstvu vnitra dnes zkrátka není autorita, která by dodržování zákona stanovila jako cíl, ke kterému by se měly bezpečnostní složky ubírat. A tak se k němu neubírají.

Odchod plukovníka Houby navíc v podstatě znamená, že v policii končí jakákoliv snaha modernizovat sbor a změnit ho v opak grossovského ustrašeného a nepříjemného monstra. Nehledě na všechny nedostatky tu totiž byly jisté náznaky, že elitní detektivové pod jeho vedením projevují alespoň elementární snahu bojovat proti korupci nebo organizovanému zločinu (přes všechny výše zmíněné výhrady k plukovníku Houbovi). Komourous ani současný ministr Pecina zárukou takového pozitivního trendu zatím bohužel nejsou.