Proč nikdo nevyjednával?

Co následovalo potom, si každý dovede vybavit i po pěti letech od prvních výbuchů. Hořící tělocvična, severosetští domobranci v teplácích a s kalašnikovy, vynášející zkrvavená tělíčka do bezpečí. Děti jen ve spodním prádle, protože v tělocvičně bylo příšerné horko, snažící se hledat své příbuzné a kamarády. Když hrůza skončila, ukázalo se, že zpackaný útok na beslanskou školu stál životy 331 lidí, dospělých i dětí.

Brzy poté se šokovaní obyvatele Beslanu, který během pár hodin přišel o jedno procento svých obyvatel, začali ptát, jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít. Jak mohlo 32 teroristů na nákladním autě projet Ingušskem a Severní Osetií, přes desítky kontrolních stanovišť milice? Jak se tam vůbec vešli, když si vezli i obrovské množství zásob, výbušnin a munice? Měli nějaké místní pomocníky? Kolik vůbec bylo teroristů? Kdo nařídil útok na obsazenou školu? Proč s teroristy nikdo nevyjednával?

Za beslanský teroristický čin byl nakonec souzen jediný přeživší terorista Nurpaši Kulajev a tři místní policisté, kteří nechali projet vůz s teroristy do Beslanu. Pro sdružení Matky Beslanu, které vzniklo kvůli nespokojenosti s postupem oficiálního vyšetřování, to rozhodně nestačí. K odpovědnosti za útok na beslanskou školu se přihlásil známý polní velitel Šamil Basajev, který se vychloubal, že mu s přípravou pomohly severoosetské tajné služby. Podle něj k němu poslaly svého agenta Vladimira (Abdullu) Chodova, který se ale po měsíci pobytu mezi modžahedy přiznal a dále pracoval jako dvojitý agent. S pomocí ruských tajných služeb vypracoval plán útoku na severoosetský vládní komplex ve Vladikavkazu. "Tam ale měly čekat ruské jednotky, které by skupinu zlikvidovaly a proto nám umožnily průjezd Ingušskem a Osetií. Jenomže naši lidé zaútočili v Beslanu," tvrdil Basajev na stránkách serveru Kavkaz-centr.

Jeho tvrzení by se dalo odmítnout jako propaganda, ale okolo Vladimira Chodova je skutečně mnoho nejasného. Ačkoli po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, často se objevoval v domě svých rodičů a pár měsíců před beslanským útokem byl podle svědectví sousedů v kontaktu s policií.

Další otazníky jsou ohledně prvního výbuchu v tělocvičně, který odstartoval chaotický útok ruských jednotek a domobrany. Podle oficiální verze vybuchla nálož teroristů, není jasné zdali úmyslně či nikoli. Sdružení matky Beslanu a v úvodu zmíněný Jurij Saveljev ale tvrdí, že první zahájily střelbu ruské jednotky ze střech dvou čtyřpatrových domů nedaleko školy. Rozkaz k útoku byl prý vydán proto, aby se do vyjednávání nestačil zapojit čečenský prezident Aslan Maschadov, který prostřednictví svého londýnského emisara Achmata Zakajeva vyjádřil ochotu přijet do Beslanu a osobně přesvědčit teroristy k propuštění rukojmích. Pár hodin po potvrzení jeho ochoty přijet však začal útok.

I tato verze by se dala odmítnout coby spiklenecká, ale i zde jsou otazníky. Na střechách dvou domů se skutečně našly tubusy od dvou granátometů, ačkoli podle oficiální verze tam nikdo takto vyzbrojený nebyl. Některé expertízy také tvrdí, že budova tělocvičny byla nejprve poškozena zvenčí, teprve později začaly vybuchovat nálože uvnitř budovy.

Alexandr Burtin, citovaný v úvodu, této verzi uvěřil. "Všichni jsme četli o explozích v moskevských domech, moji kavkazští přátelé mi stokrát tvrdili, že celou válku od začátku do konce řídí FSB. Poslouchal jsem je, ale tak úplně jsem jim nevěřil. A teď věřím," napsal ve svém blogu zkušený novinář.

autor je redaktorem Hospodářských novin

K výročí útoku na školu v Beslanu vyšel v Respektu 37/09 rozhovor Josefa Pazderky s lékařkou Larisou Mamitovovou, která se snažila zprostředkovat  vyjednávání mezi teroristy a ruskými speciálními jednotkami.

Jak jste se do beslanské školy dostala?
Byla jsem 31. srpna 2004 na noční směně na záchrance v Beslanu. Den předtím jsem prosila syna, aby se pro mě ráno v práci stavil, až půjde prvního září na slavnostní zahájení školního roku. On tyhle slavnosti nemá moc rád, tak mi napřed řekl, že tam nepůjde. Holčička od našich sousedů ale měla ten den nastupovat do první třídy, tak mu říkám: „Pojď, aspoň se podíváme na Světlanu.“
Nakonec však souhlasil. Byli jsme tam krátce po deváté hodině. Lidí byla spousta. Hrozně moc. Z reproduktorů pouštěli hudbu, dost to řvalo. Syn mi povídá: „Mami, jdu se podívat k dětem ze své třídy.“ Pak vyletěly do vzduchu bílé balonky. Najednou začala střelba.

Co vás v tu chvíli napadlo?
Myslela jsem si, že to je nějaké cvičení. Prostě jsem si nedokázala představit, že by tady v centru města, nedaleko policejního oddělení, najednou vyběhli maskovaní teroristé. Až když nás začali zahánět dovnitř do školy, došlo mi, že je něco špatně. A začala jsem se bát.

Co jste dělala?
Každý začal v tom zmatku hledat svoje děti. Lidé přes sebe padali, děti hrozně křičely, byl to takový hrozně nepřirozený řev. Svého Tamerlana jsem naštěstí rychle našla a chytila ho za ruku. Teroristé nás hnali do školní budovy, ale dveře byly najednou příliš malé. Lidé proto lámali okna a lezli jimi dovnitř. Viděla jsem, jak se při tom řežou o sklo, ale stejně ve strachu pokračovali dál. Když jsme se dostali dovnitř, ještě se chvíli střílelo, pak rány utichly. Ze školních tříd nás začali hnát do tělocvičny.

Jaká tam byla atmosféra?
Hrozná. Asi to bylo tím šokem a vedrem, ale z každého se lil pot. Hned jsem začala syna svlékat. Říkám mu: „Sundej si košili, je tu strašné horko.“ Ostatním jsem říkala to samé. Pak teroristé začali děti – školních dětí tam byla většina – nutit, aby rozmístily výbušniny po tělocvičně a ty dospělejší, aby vylezly na basketbalové koše, aby tam zavěsily bomby. Sami začali natahovat dráty, něco zavěsili na žebřiny, položili mezi lidi. Pak jednoho muže zastřelili, přímo před očima dětí. Prý pro výstrahu, aby se lidé utišili. Hned tam bylo ticho.

Co byli ti lidé zač? Jak na vás působili?
Byli všichni v maskách. Nikdo z nich si ji nesundal, tedy aspoň na začátku. Já je ani nedovedu popsat. Byli samozřejmě hrozně nervózní, proto pořád stříleli. Byly mezi nimi dvě ženy, šahídky, které pořád vodily děti na záchod. Jedna vpředu, pak ty děti a vzadu druhá teroristka s pistolí. Koukala jsem na ně, jak jsou oblečené: vespod měly kalhoty, na nohou sportovní obuv, přes to takové dlouhé černé šaty a pás s granáty s výbušninami. Za nějakou dobu zazněl od vedle hrozně silný výbuch. Později jsme zjistili, že se ty šahídky vedle v místnosti odpálily.

Prý nesouhlasily s tím, že teroristé drželi jako rukojmí malé děti.
Nevím, říká se to. Já jsem si nevšimla, že by se nějak pohoršovaly nebo měly spory s ostatními. Spíš mám dojem, že se odpálily čirou náhodou. Nebo je někdo odpálil schválně.

Prý teroristé byli pod vlivem drog. Tvrdí to alespoň předseda ruské parlamentní komise pro vyšetření událostí v Beslanu Alexandr Toršin.
Já jsem na beslanské záchrance vyjížděla k narkomanům a vím, jak takoví lidé vypadají. Mezi teroristy nebyli. Mimochodem, jejich velitel, říkali mu Plukovník, mi v jednu chvíli řekl: „Uvidíš, až všechno skončí, udělají z nás násilníky a narkomany.“

Teroristé byli prý dobře vybavení – přinesli si s sebou výbavu na několik dní…
Ano, měli toho strašně moc. Bylo to vyskládané na chodbě, až jsem se divila, kde se toho tolik najednou vzalo. Nevím – kolik takových batohů unese jeden muž? Bylo jich hodně, byly doslova nacpané. Byly tam léky, minerálka, lehké šusťákové bundy, dokonce kartáček na zuby, zubní pasta, tablety proti komárům, kondenzovaná káva s mlékem, všechno… Nestačila jsem se divit.

Měli také hodně zbraní?
Spousty. Granátomety, samopaly, bedýnky s výbušninami. Ty rozmístili po tělocvičně, další nechali v chodbách. Když hledali léky, byly vidět i ochranné vesty a další věci.

Pro mnohé je záhadou, jak to všechno mohli teroristé přivézt na jednom nákladním autě, ve kterém jich navíc údajně bylo 32?
To je pro mě taky záhadou. Nedokážu si to vysvětlit. Tolik věcí se tam prostě nemohlo vejít.

 Celý rozhovor Říkali, že o nás nikdo nestojí  čtěte v novém čísle Respektu