Další soud za článek na blogu

Pro připomenutí o co šlo v prvním případě: odehrál se loňského srpna a týkal se rozčilené reakce blogera Michala Matouška. Ten se ohradil proti rasistickému výroku jednoho s diskutujících - právníka Martina Ondrejáta, který jako příspěvek do debaty pod Matouškův text napsal: „Když si potomek, dejme tomu syn, přivede domů feťačku, kriminálnici nebo echtovní cikánku, tak máte zaděláno na problémy do konce života…“ Bloger Matoušek mu pak odepsal, že se mu právník Ondreját „vyblil pod text“, má „rasistický rypák“ a je „puncovaný blbec“. Jak už bylo řečeno, díky Ondrejátově žalobě šla věc k soudu, ten ale při sporu mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu cti Ondrejátovu žádost v podstatě odmítl: Matoušek se mu sice musel za urážky v soukromém dopise omluvit, ale Martinu Ondrejátovi nepřiznal omluvu veřejnou, natož ve znění „neoprávněného nařčení z rasismu“. Podle rozsudku totiž jeho výroky rasismem skutečně zaváněly.

Včerejší soudní stání proti blogerovi Respektu se týká sice poněkud jiného případu, ale v podstatě řeší stejný problém: tedy nejen svobodu slova, ale i otázku současného rasismus a obranu proti němu. Autorka Kateřina Sidonová totiž zveřejnila v květnu minulého roku (nejdříve na webu, pak i v tištěné podobě Respektu) pod titulem „Třikrát a dost. Mně to stačí“ své vzpomínkové zážitky s projevy českého antisemitismu.

Měly být vlastně jen její hořkou reakcí na tvrzení, že se v Čechách vzmáhá antisemitismus a její vlastní dosavadní přesvědčení, že „to je nějaká blbost“: „Já nikdy nic takovýho na vlastní kůži nezažila,“ říká ve svém textu Kateřina Sidonová. „Nikdy? A pak jsem si vzpomněla. Zažila jsem to. Dvakrát v Čechách, jednou v Budapešti“. Její první tísnivý zážitek pochází z dětství.

Druhým zážitkem je pak inkriminovaná vzpomínka, která má mít současnou soudní dohru. Kateřina Sidonová si totiž vzpomněla na jakýsi večírek ze studentských dob, zhruba poloviny osmdesátých let, kde se setkala s klukem v „kožené bundě, vlasy měl ulíznuté na patku a na prstě měl masivní prsten s obrovským kamenem. Tvářil se sebejistě, protože měl už tehdy úspěšnou kapelu, kterou leckdo znal“. Mládenec se jmenoval Dan a na otázku studentské společnosti, odkud má tak výjimečný šperk odpověděl, že je po „Žiďákách, který si u nás nechali svoje věci a už se nevrátili“. „A co se s nimi stalo?“ zněla další otázka. „No přece vyfičeli komínem,“ měla znít Danova odpověď.
Zděšení tak vyvolal nejen v Kateřině Sidonové, ale i v její kamarádce, která ještě zhruba po pětadvaceti letech jako svědkyně zažívala včera u soudu „Danův“ výrok s ještě hodně velkou tísní a emocí. Sidonová totiž v textu ještě zmínila, že Dan byl členem skupiny Tichá dohoda. A protože je ve skupině pouze jeden Dan, přihlásil se s žalobou sám šéf kapely Daniel Šustr.

K žalobě ho prý dohnal anonymní čtenář internetových stránek iDnes, který se v souvislosti s vydáním nové desky kapely Tichá dohoda veřejně zeptal, zda-li to „není ten Šustr, který se v kruhu svých vrstevníků chlubil prstenem, který získali jeho prarodiče od žiďáků, kteří pak vyletěli komínem“. Vzhledem k „negativnímu dopadu“ takové informace na kariéru „českého kytaristy, skladatele, textaře a producenta“, jak se uvádí v žalobě, se proto Šustr domáhá omluvy za „nepřípustný zásah do práva na ochranu osobnosti“.
„Nikdy jsem nic takového neřekl, nikdy jsem tam nebyl. Je to trapný omyl,“ říká dnes nervózně Daniel Šustr v obleku a s výrazným zlatým prstenem na ruce na chodbě v budově soudu. „Pokud byste ale měl zájem, dám vašim novinám rozhovor o hudbě,“ dodává takřka jedním dechem. Jeho právní zástupce David Řehák ale hned spěchá s připomínkou, že žaloba a soudní pře nemá být pro Šustra vítanou reklamní kariérní pobídkou. „Prostě by se k tomu měla žalovaná postavit čelem, vždyť se mohla prostě splést,“ říká.

Sidonová to ale vylučuje: „Přece jako zodpovědná autorka a člověk, který váží každého slova, bych něco tak konkrétního nemohla s klidným svědomím napsat. Nakonec mě ani o to jméno nešlo: prostě jsem chtěla čtenářům sdělit svůj vlastní strašný zážitek,“ říká.

Soud odročil při na září tohoto roku. A jaký lze čekat vývoj? Svědkyně vyslechnutá při jednání v podstatě potvrdila, že k události popsané Kateřinou Sidonovou skutečně došlo. Je tedy na soudu, jak se rozhodne – zda poskytne ochranu Danielovi Šustrovi za pravdivý výrok, nebo přisvědčí obraně žalované, založené na tom, že výrok byl pravdivý a Šustr jako osoba se snadným přístupem do médií mohl tehdejší události svým posluchačům vysvětlit a tak svoji pověst očistit. „Jednání stále probíhá,“ nechtěla se vyjadřovat zatím soudkyně Dagmar Stamidisová.

A nakonec ještě jedna poznámka k přelíčení: odehrávalo se ve vzrušené atmosféře, neboť k soudu přišli podpořit Sidonovou její kolegové blogeři a dokonce i někteří stálí účastníci internetových diskusí na respekt.cz.