AVU před revolucí

Výzva se dala čekat. Už léta se mluví o tom, že na škole učí někteří pedagogové jen ze setrvačnosti, že některé ateliéry svou atmosférou připomínají spíš ovzduší 19. než 21. století. A konzervativní Jiří T. Kotalík, proti kterému ve volbě rektora neúspěšně kandidoval dynamický Jiří Příhoda slibující reformu školy, byl pro iniciátory petice poslední kapkou. „Škola tak působí dojmem mrtvého prostředí, které není schopno uskutečnit potřebnou změnu zevnitř,“ píše se v otevřeném dopise. Jeho cílem je především vypsat veřejná výběrová řízení na pozice vedoucích pedagogů všech ateliérů, ať páni profesoři ukáží, jestli jsou pro školu přínosem či zátěží. Což je u řady z nich otázka.

Podle reakcí postav, na které výzva mířila zejména, se však žádné rychlé změny čekat nedají. Kotalík prohlásil, že „akademie žádnou zásadní reformu nepotřebuje“, Zdeněk Beran petici označil za krvežíznivou zlobu „kamuflovanou dojemnou starostlivostí“, podle dalšího pedagoga Jana Hendrycha je text plný „frází a avanturistických představ“ a Miloši Šejnovi je dokonce „mírně na nic, když si čtu text petice a jména pod ní.“ Ta jména přitom nejsou bezvýznamná, petici podepsali třeba Josef Bolf,Tomáš Císařovský,Věra Jirousová, Krištof Kintera,Eva Koťátková,Radim Labuda,Petr Lysáček či Ján Mančuška, tedy lidé, kteří poměry na akademii – minulé i stávající - dobře znají a jejichž hlas má vzhledem k tomu, co dělají, velký zvuk.

Těžko říct, jestli petice na škole vyvolá i něco víc, než jen rychle přirůstající podpisy sympatizantů a ještě větší stáhnutí se citovaných pedagogů do sebe a debaty v ateliérech, jež na škole teď organizují autoři petice. Každopádně by měla. AVU to potřebuje jako sůl.