Antidiskriminační zákon opět v ohrožení

Může to být velká a velmi drahá ostuda, a také to něco vypovídá o atmosféře v naší společnosti: Poslanci možná znovu neschválí antidiskriminační zákon. Zákon se připravuje už šest let, poprvé se o něm hlasovalo v roce 2007, nejprve však narazil na odmítnutí v senátu, podruhé na prezidentské veto.

Jsme poslední zemí Evropské unie, která tento zákon nepřijala. Z Bruselu nám za to hrozí mnohamilionové sankce. A situace ve sněmovně je nadále nejasná: jednoznačně pro jsou pouze zelení, v ODS a ČSSD se názory poslanců různí, vytvoření většiny pro přehlasování prezidentského veta není jisté.

Navíc: návrhy zákonů se nepřenášejí do dalšího volebního období, takže pokud poslanci zákon neschválí do předčasných voleb, spadne pod stůl a nová sněmovna na něm bude muset začít pracovat znovu.

Zdaleka přitom nejde „jen“ o formální přijetí zákona a problém finančních sankcí. Ukazují to například dvě čerstvé analýzy. Podle průzkumu Agentury EU pro základní práva zažily v Česku diskriminaci dvě třetiny Romů, což je nejvíc mezi zeměmi Evropské unie. A podle průzkumu agentury STEM nepovažuje 51% obyvatel Česka diskriminaci za velký problém. Přitom to, že u nás diskriminace existuje, je evidentní a nejde jen o diskriminaci Romů. Nerovnoprávné postavení žen na trhu práce je například dalším dobře známým a neoddiskutovatelným faktem.

Na téma rovného odměňování mužů a žen ale například v jedné z diskusí před hlasováním o zákoně před dvěma lety prohlásil Roman Joch z Občanského institutu, že „diktovat platy v soukromé sféře je nápad rudý jako zadek paviána, mysl Ransdorfa či záměry Grebeníčka“. Vydává to přitom za liberální postoj, který brání svobodnou společnost před přílišným sešněrováním rovnostářskými byrokratickými normami.

Od tohoto typu „liberalismu“ není daleko k tomu, který tvrdí, že Romové si za svoje problémy mohou především sami, protože nepracují a neposílají svoje děti do pořádných škol. A že i imigranti si mohou sami za to, že jsou na pracovním trhu pracovníky druhé kategorie, protože se prostě neměli nechat podvést zprostředkovateli a neměli lézt tam, kde pro ně není práce.

„Liberály“ doplňují „konzervativci“, pro které je zase nesmyslným útokem na základy rodiny a společnosti jako takové například registrované partnerství a možnost adopce dětí registrovanými páry vůbec nepřichází v úvahu. A feminismus je v podstatě extremistické hnutí nezadaných hysterek.

Na první pohled to tedy nevypadá tak špatně – naši liberálové a konzervativci obhajují občanské svobody a tradiční hodnoty proti bruselské byrokracii. A většina poslanců a občanů s nimi ten postoj sdílí.

Na druhý pohled to může vypadat jako velký problém společnosti, která se nedokáže vyhrabat z předpotopního buranství a nesnášenlivosti a pěstuje si mimo jiné velký potenciál pro nástup rasistické a xenofobní vlny.