Západ prohrál v Afghánistánu

Bojovníci islamistického hnutí Tálibán jsou podle zpravodajských agentur v ulicích Kábulu. Američtí diplomaté byli na poslední chvíli evakuováni z tamní opevněné ambasády helikoptérou. Bleskovou rychlostí pádu Afghánistánu jsou zaskočeni všichni, možná i samotný Tálibán. Článek v Respektu, který se objeví na stáncích v pondělí ráno, sice konstatuje, že se návrat Afghánistánu do časů před invazí spojenců před dvaceti lety zdá být nevyhnutelný, zároveň ale popisuje situaci, kdy je v rukou islamistických bojovníků „téměř polovina hlavních měst provincií“. Ano, to bylo v pátek.

Co k tomu říct? I američtí generálové předpokládali, že, pokud Afghánistán padne, dojde k tomu zhruba za 18 měsíců po odchodu Američanů a jejich spojenců. Vše nicméně proběhlo v řádu dní. V takovém tempu se nejedná o vojenské vítězství islamistických povstalců, ale v podstatě o naprostý kolaps státu, vlády a armády. Papírově je - nebo vlastně byla - převaha afghánská armády nad islamisty jednoznačná. Prezident měl mít k dispozici více než 300 000 spojenci vycvičených a vyzbrojených afghánských vojáků, měl mít k ruce vlastní letectvo. Tálibán žádnou leteckou podporou nedisponuje a počet jeho bojovníků se odhaduje na 70 000.

Ve skutečnosti ale začala po kvapném stažení Američanů z hlavní letecké základny u Kábulu na začátku července afghánská města padat do rukou islamistů snadno, v posledním týdnu už prakticky bez boje. I do bašty protitálibánského odporu na severu země, jednoho z největších afghánských měst Mazáre Šaríf, vstoupili bojovníci Tálibánu prakticky bez výstřelu, bez boje. Obránci utekli navzdory tomu, že ještě uprostřed minulého týdne přiletěl jejich morálku podpořit osobně afghánský prezident. I výzvy amerického prezidenta Bidena v posledních dnech zněly výmluvně: „Dejte se konečně dohromady, začněte konečně bojovat,“ vzkazoval do Afghánistánu, když obhajoval své rozhodnutí ke kvapnému stažení. Zdá se, že bez přítomnosti spojenců a hlavně Američanů se afghánská alternativa Tálibánu jednoduše rozpadla na prach; bez víry, bez morálky, bez odhodlání vzdorovat. Možná byla její (drahá) existence vždy jenom chiméra.

Výčitky, kdo ponižující porážku Západu způsobil, teď nepochybně zaplní mediální prostor. Na nutnosti zaútočit na zemi, z jejíhož území se plánovaly a organizovaly spektakulární teroristické útoky proti New Yorku a Washingtonu, panovala shoda vždy - na podzim 2001 držel Američanům palce dokonce i Írán. Dál už se ale bude interpretace jenom rozcházet. Bylo nutné pokračovat útokem na Irák? Dokázali si spojenci vůbec někdy stanovit v Afghánistánu realistické cíle - tedy věděli vůbec někdy, co chtějí kromě vyhnání al-Káidy? Neměli akci dotáhnout, spokojit se s rozbitím teroristických základen a uzavřít příměří s otřeseným Tálibánem? Bylo možné zemi dostat účinně pod kontrolu alespoň později, kdyby třeba prezident Barack Obama neohlásil předem délku trvání afghánské protiofenzivy, takže Tálibáncům stačilo jenom počkat, až to Američany a jejich spojence „přestane bavit“?

Jisté je, že Američané mají válčení v oblasti plné zuby napříč politickým spektrem. Z Afghánistánu chtěl co nejrychleji odejít již zmíněný Obama - jeho časově ohraničená protiofenziva byla kompromisem mezi naladěním voličů a analýzou expertů a generálů. Donald Trump považoval americké angažmá v zahraničí za okrádání amerických voličů, chtěl rychle odejít, dokonce jednou tweetoval, že Američané budou doma do vánoc. (Nebyli, generálové jeho tweety ignorovali). Prezident Trump pak s Tálibánem v únoru 2020 uzavřel dohodu, v níž se datum amerického stažení ze země stanoví na květen letošního roku, přičemž není podmíněno ze strany Tálibánu prakticky ničím - islamisté slíbili vyjednávat s vládou, stažení spojenců ale nebylo podmíněno dosažením dohody.

Nedělní The New York Times (noviny tradičně dobře informované o dění uvnitř americké administrativy v případě, že moc drží demokraté) v obsáhlém textu tvrdí, že americká generalita se snažila prakticky od jeho volebního vítězství v listopadu loňského roku Joea Bidena přesvědčit, aby stažení odložil, dokonce aby mírně zvýšil počet přítomných vojáků. Biden prý naslouchal, ale „generálové měli pocit, že je vnitřně rozhodnutý“. Argumentace současného amerického prezidenta, který má s otázkami zahraniční politiky na rozdíl od svých dvou předchůdců celoživotní zkušenosti, se soustředila do otázky: „Pokud se o sebe nedokáží Afghánci postarat nyní, kdy toho budou schopni?“ Na to údajně generálové nikdy nenašli žádnou jasnou odpověď. Rychlé zhroucení afghánského vojska pak tento pohled na věc jenom podtrhuje: existovala vůbec někdy možnost postavit v kmenové zemi v uměle narýsovaných hranicích života schopnou a relativně svobodnou alternativu paštunským islamistům? Je vůbec něco jako afghánská identita, za niž někdo položí život? A znovu se vrací otázka: stanovil si Západ v Afghánistánu vůbec někdy realistické cíle?

Co bude dál? Poslední týdny radí nic nepředvídat. Kábul je v tuto chvíli na spadnutí. Tálibán jistě prošel za dvacet let nějakým vývojem, nic ale nenaznačuje, že by se proměnil nějak radikálně - v Respektu jsme před dvěma týdny citovali mluvčího hnutí v souvislosti s praxí amputací končetin jako trestu za krádeže. „Amputace budou obnoveny teprve ve chvíli, kdy zavedeme dostatečně stabilní systém včetně zdravotní péče určené k ošetření amputovaných končetin,“ prohlásil na jaře Zabiullah Mujahid, což  část obyvatel, která nesdílí jeho středověkou interpretaci Koránu, příliš neuklidní.

Afghánistán se může zhroutit do občanské války, do níž se zamíchají okolní mocnosti, tradičně Pákistán, Indie, ale také Turecko, Čína a Rusko. V zájmu dvou posledně zmíněných bude, aby se z Afghánistánu nestalo opět epicentrum teroristického islamismu, ale pravděpodobně se budou za tím účelem na rozdíl od Západu pokoušet o dohodu s Tálibánem. Ten tak může dojít částečného mezinárodního uznání, pokud bude hrát chytře a nezopakuje chybu z roku 2001 - tedy neumožní, aby teroristé z jím ovládaného území osnovali komploty proti jiným mocnostem.

Západ pak prožívá ponižující porážku. Samozřejmě, v téhle části střední Asie si vylámali zuby i jiní, především pak Sovětský svaz. Morální otřes ale bude hmatatelný: odchod se podobá panickému úprku, všechny plány jsou rozmetány a všechna tvrzení o budování země vyvrácena. Západ, tentokrát včetně Američanů, ukázal limity své moci a vůle. Hanebná pomalost, či neochota stahovat ze země místní spojence (a ta se netýká jenom Čechů) pak podkopává morální profil spojenců na dlouhá léta. Způsob, jakým Američané z Afghánistánu odcházejí, pak dosti pravděpodobně silně oslabí i pozici prezidenta Joea Bidena. A nedůstojný úprk před „primitivními“ islamisty pak jistě neposílí ochotu Američanů angažovat se jinde ve světě. Jarní inaugurační tvrzení Joea Bidena, že „Amerika je zpět“, dnes nezní úplně přesvědčivě.