Spor o Turów jako krok k polexitu? Varšava se nechce podřídit Unii ani v pokutě za těžbu

Evropský soudní dvůr v pondělí rozhodl, že polský stát má platit pokutu půl milionu eur denně za neposlušnost spočívající v tom, že odmítá ukončit těžbu v dole Turów nedaleko českých a německých hranic. Unijní soud mu to nakázal již letos v květnu, a dal tak za pravdu české žalobě.

Nyní stanovil penále, jež se bude načítat od pondělí až do momentu, kdy těžba zcela ustane, nebo se Polsko dokáže s Českem dohodnout na oboustranně přijatelném způsobu, jak mírnit dopady těžby v obřím hnědouhelném dole. Suma, která v přepočtu činí čtyři sta milionů korun měsíčně, vyvolala v Polsku odpovídající emoce. Ale rozhodně se  nedá říct, že by se Poláci shodli na tom, co se děje a kdo za to může.

Žaloba a nyní i nejvyšší pokuta, jakou kdy tribunál uložil (nejbližší částka je podle všeho denní taxa sto dvacet tisíc eur pro Itálii před šesti lety), je výsledkem několik let se táhnoucího sporu. V kapse polského území sevřené Českem a Německem leží v podstatě jen městečko Bogatynia, důl a elektrárna. Důl a elektrárna živí obyvatele města - a elektrárnu živí hnědé uhlí z dolu. Zajišťuje zhruba sedm procent roční polské spotřeby elektrické energie. Zároveň je však velkým zdrojem oxidu uhličitého, škodlivin, prachu a hluku.

Když tak Polsko oznámilo, že hodlá těžbu rozšířit, pokračovat v ní až do roku 2044 a důl zcela vytěžit, český stát, Liberecký kraj i občané příhraničních vesnic se začali bouřit. Kromě prachu a hluku jde především o spodní vodu, která podle české strany klesá kvůli hloubení dolu. Polská strana to odmítá. Mezistátní jednání byla bezvýsledná, a Česko tak na přelomu února a března Polsko zažalovalo, což je v Unii vzácný krok.

Polská vláda se nadále rozsudku odmítá podřídit. Respektive jej hodlá ignorovat, jak řekl premiér Mateusz Morawiecki. Vypnout Turów by podle něj znamenalo ohrozit energetickou bezpečnost země, což prý jeho vláda učinit nehodlá. Jeden z vysokých činovníků ministerstva spravedlnosti byl ještě ostřejší: označil rozhodnutí za přehnané, dokonce za loupež, a také naznačil, že Polsko platit nebude. To není vyloučené, ale ani pravděpodobné. K takovému ignorování unijního práva není precedens.

Neplatí však, že by celé Polsko vidělo spor stejně jako vládní tábor - tedy jako další útok Evropské komise, která chce Polsko ponížit, a použila k tomu tentokrát proradnou českou vládu. Vláda i opozice se sice mylně shodnou na tom, že kauza Turów je pro Česko zásadní. Vláda tím chce však povzbudit národovecké emoce, opozice naopak zdůraznit vládní diplomatické fiasko.

Stejně jako velká část polské veřejnosti (jak se dá vyčíst z nečetných průzkumů) viní opozice z drahé patálie právě kabinet: osočuje ho z neschopnosti a arogance vůči Čechům. “2,3 milionu zlotých, kolik by to bylo chlebů, kolik housek?” ptají se v tweetech opoziční poslanci. Není jasné, nakolik špičky vlády a strany Právo a spravedlnost takové rozhodnutí čekaly a nakolik je nepříjemným překvapením. Čtyři sta milionů korun měsíčně není pro polský stát likvidační suma, ale ani není zanedbatelná - a hlavně jde o jasnou porážku polské vlády. A není první.

Spory Polska s Evropskou komisí a velkou částí unijních sousedů se už několik měsíců vyostřují. Jde především o takzvanou justiční reformu, která je v reálu snahou politicky ovládnout soudnictví, a Evropská komise za to Polsku vyčítá likvidování právního státu. I tady už Polsko jeden soudní spor v Lucemburku prohrálo, ale vykonání rozsudku oddaluje. S takovým nerespektováním společných pravidel dochází na západě Unie trpělivost. Nahlas se mluví o tom, že do Polska by měly přestat téct unijní peníze, naopak v Polsku padají z úst některých vládních politiků slova o tom, že “Polexit je možnost” - i když pak to pak jejich výše postavení kolegové dementují.

Premiér Morawiecki ani šéf vládní strany a reálný vládce země Jarosław Kaczyński z Unie podle všeho nechtějí odcházet (a způsobit tak hospodářskou katastrofu). Zákulisní informace polských médií mluví o přesvědčení špiček PiS, že ze všech problémů se jim nakonec podaří vybruslit, neboť odhodlání Evropské komise a zbytku Unie dotáhnout spory do konce není velké.

Pokud však s něčím takovým počítali i v případě kauzy Turów, tak se spletli. A klíčová otázka zní, jak se vyrovnají s faktem, že události nemají v rukou tak pevně, jak soudili. Odchod z Polska z Unie se v tento moment zhmotňuje hlavně jako strach polských liberálů a rétorická figura opozičních stran - ale mohl by dostat reálnější obrysy.

Například europoslanec Patryk Jaki, zástupce nejvíc euroskeptické části vládního tábora, hodlá v příštích dnech představit svůj účetní rozpis polského členství v Unii - a z něho vyjde, že Polsko na členství tratí desítky miliard zlotých ročně. Ekonomové nad Jakiho reportem kroutí hlavou jako nad čirým nesmyslem, komentátorům zase nápadně připomíná lživý brexitový slogan o 350 milionech liber týdně, které místo do Bruselu půjdou do britských nemocnic.