Sedět dál s Orbánem u visegrádského stolu? Jedině ho přimět, aby změnil kurz

Je to naposledy, co si Orbánovi lidé uzmuli peníze Němců, Švédů, Holanďanů, aby si napěchovali kapsy a posílili svoji moc nad obcí, krajem, mediálním prostorem? Rozhodnutí šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyen spustit pojistku na ochranu unijního rozpočtu může přesně k tomu vést.

Legislativní opatření z ledna loňského roku podmiňuje čerpání evropských dotací dodržováním právního státu, jinak řečeno existencí nezávislé justice, svobodných médií nebo policie a státních zástupců schopných vyšetřit a stíhat, co mají. Orbánův režim je s tím dlouhodobě na štíru, což ukázala analýza EK i četná zjištění investigativních novinářů, kteří popsali, jak se Orbánovi lidé včetně členů rodiny stali během jeho mandátu nejbohatšími podnikateli v Maďarsku za pomoci unijních dotací.

Politici zejména ze zemí čistých plátců do rozpočtu EU, zmínění Němci, Švédi, Holanďani a další, chtěli budování Orbánova autokratického impéria za evropské peníze dlouho zastavit a není důvod si myslet, že to teď neudělají (pokud Orbán nezmění dosavadní kurz). Výsledkem, který by měl přijít v řádu měsíců, bude rozhodnutí EU, o kolik peněz a jakých - zda ze strukturálních fondů či dotací farmářům - Maďarsko přijde. Kritici Orbána úternímu verdiktu EK zatleskali, maďarská vláda se Bruselu vysmála.

Finální hlasování o stopce peněz bude většinové a ruku bude muset zvednout alespoň 15 ze 27 zástupců členských zemí (pravděpodobně ministrů financí). Svůj podíl na tom, a možná docela zásadní, budou mít Češi. Nejen tím, že i český ministr se bude muset nějak rozhodnout, ale také proto, že časově hlasování dost možná spadne do českého předsednictví EU, které začíná 1. července. Debatu mezi sedmadvaceti zeměmi by pak právě Češi moderovali.

Postoj české vlády k Orbánovi to dostává pod další tlak. Zejména premiérova ODS, ale také lidovci a část TOP 09 maďarského premiéra dlouhodobě hájí. Klíčoví vládní konzervativci to dělají dosud navzdory faktu, že se Orbán nepokrytě lísá k Putinovi a ve vítězném projevu po volbách za svoje nepřátele označil mimo jiné Volodymyra Zelenského, za nímž český premiér jel do válečného Kyjeva.

Europoslanec Alexandr Vondra k tomu řekl jen to, že mu je Orbánova postoje „líto”. Petr Fiala poblahopřál Orbánovi k vítězství a dodal, že „věří“, že se maďarský lídr teď bude „aktivněji angažovat v řešení ruské agrese na Ukrajině”. Jak Vondra, tak Fiala a další stabilně opakují, že úkolem české politiky je držet Orbána u (visegrádského) stolu. Nevylučovat ho ze svého středu, nekritizovat,  a naopak v debatě se ho snažit změnit postoj. „My nemůžeme Maďarsko učit, jak se chovat,” říkal ještě loni Fiala.

Vezměme tahle slova vážně, protože česká vláda má teď jen dvě možnosti. Buď se odstřihnout od Orbána, což ale zjevně nechce, aspoň prozatím. Nebo převzít spoluodpovědnost za vnitřní vývoj Maďarska. To znamená za oním vzývaným stolem skutečně dosáhnout toho, že se z Orbána nestane ruský nebo čínský „krtek“ v EU, který zastavené unijní miliardy nahradí ruskými nebo čínskými a svoji zemi bude sunout ke dveřím s nápisem EU exit.

Ten reálně hrozí, jestliže bude pokračovat v budování státní chobotnice a využívat k tomu svého unijního práva veta zaručeného na další čtyři roky. Evropské státy umí postupovat tak, aby se nestaly rukojmím jednoho - a trpělivost s Orbánem jim došla, jak ukázalo spuštění rozpočtové pojistky. Kdyby totiž podstatná skupina evropských lídrů byla proti, Ursula von der Leyen by k ní nepřistoupila.

Maďarsko ale není jen Orbán, nýbrž také Maďaři. Sousedé, členové NATO. A kvůli nim se musí česká vláda snažit udržet zemi na západním orbitu, když už si, zdá se, vybrala cestu zachování společného visegrádského stolu. A pokud se českým zástupcům nepodaří přesvědčit Orbána, aby změnil dosavadní kurz, případně pokud se o to ani nepokusí, bude to možná poslední důkaz, že Visegrád není nic.

Že od té doby, co Maďarsko a Česko vstoupily do EU a NATO, fungoval podle vzorečku „já národovec a euroskeptik, ty národovec a euroskeptik, budeme si chvíli povídat”. Nenese však žádnou vnitřní důvěru a sílu, která by byla schopná něco změnit, když je to potřeba.