Pokrok proti svobodě

V amerických médiích a na sociálních sítích probíhá už dva dny pozoruhodná debata. Nejde v ní o nic menšího než o svobodu slova v demokratické společnosti, respektive o její ohrožení. Hrozba přitom nepřichází ze strany nostalgických nacionalistických populistů typu Donalda Trumpa, ale z řad fronty hlásající radikální pokrok.

Na počátku je dopis s názvem A Letter on Justice and Open Debate (Dopis na téma spravedlnosti a otevřené debaty), zveřejněný na serveru k levici inklinujícího časopisu Harper’s magazine a podepsaný více než sto padesáti prominentními osobnostmi amerického a britského veřejného života. Jejich soupis je natolik pestrý, že předem vylučuje jednoduché soudy, pod prohlášení se podepsaly veteráni levicového či feministického aktivismu jako Noam Chomsky či Gloria Steinem, stoupenci intelektuálního středu jako Fareed Zakaria, Anne Applebaum nebo Malcolm Gladwell, nepopulističtí „pravičáci“ jako David Frum, Francis Fukuyama nebo konzervativní komentátor deníku The New York Times David Brooks. Nechybí chytré ženy, gayové, Afroameričané, skutečné spisovatelské celebrity (Salman Rushdie, Margaret Atwood, J.K. Rowling), hudebníci (Wynton Marsalis), politologové (Karim Sadjadpour) a tak dále. „Chtěli jsme sepsat dokument, jež by odrážel skutečnost, že tyto obavy nesdílí pouze staří bílí muži,“ vysvětlil deníku The Washington Post iniciátor dopisu, spisovatel Thomas Chatterton Williams, sám černoch.

Jaké obavy? Dopis začíná přitakáním „mocným protestům za rasovou a sociální spravedlnost“, jež v uplynulých dnech otřásaly Amerikou, konstatuje celosvětový nárůst neliberálních tendencí „nacházejících mocného spojence v Donaldu Trumpovi, který představuje opravdové ohrožení demokracie“, pak ale rychle uhne jinam. Skutečným těžištěm je zjevně jiná neliberální tendence, totiž snaha umlčovat a cenzorovat názorové oponenty na opačném pólu politiky a veřejného života, než kterému dominuje současný šéf Bílého domu. “Svobodná výměna informací a myšlenek, tato živá voda liberální společnosti, se den ode dne stává omezenější. A přestože jsme si zvykli očekávat takový přístup na radikální pravici, cenzorská přísnost se rychle šíří v našem vlastním kulturním prostředí: netolerance k odlišným názorům, záliba ve veřejném skandalizování a ostrakizaci, tendence rozpouštět složité otázky v oslepující jistotě morálních soudů.“ Dopis tedy zjevně míří na radikální křídlo anglosaského pokrokového myšlení, tzv. „woke culture“, jež z prostředí univerzit prosakuje do širšího veřejného a kulturního života včetně médií.

Příklady jsou nasnadě. Nejkřiklavějším je zřejmě vynucený odchod šéfa komentářové rubriky deníku The New York Times poté, co deník zveřejnil názor jednoho z amerických senátorů obhajujícího nasazení armády proti rabujícím demonstrantům (více také v Respektu zde). Dusnou atmosféru v deníku, jež si dlouho zakládal na názorové pestrosti svých komentátorů, dobře odráží fakt, že nová šéfka hodlá omezit počet externích příspěvků a v dopise redakci vyzvala, aby se novináři „neváhali ozvat, kdykoliv pocítí nejmenší pochyby“ o obsahu textů chystaných ke zveřejnění. V dopise jsou vágně zmiňovány další incidenty, poznámka, že „dochází ke stahování knih kvůli údajné absenci jejich autentičnosti“ je například zjevně narážkou na pohoršení, jež nedávno provázelo román popisující život Mexičanů v Americe, jehož autorka ovšem sama z Latinské Ameriky nepochází, zmíněny jsou další, v Evropě méně známé případy - „novinářům se zakazuje psát na jistá témata, profesoři jsou vyšetřováni, protože citovali z děl světové literatury“. Je zjevné, že autoři a signatáři popisují především až dosud více méně tutlanou a názorově stále sešněrovanější atmosféru na americké intelektuální levici. „Výsledkem je neustálé zužování prostoru pro to, co je možné říkat, aniž by byl autor vystaven hrozbám odplatou.“

Na anglosaské levici se dnes skutečně vyhrožuje, umlčuje a odebírá slovo, jež by snad mohlo nekoho pohoršit nebo se ho jakkoliv dotknout. Jsme ve světě blokování přednášek lidí s odlišnými názory, vyřazován starých filmů z archivů, pojmů jako „mikroagrese“ nebo „bezpečný prostor“, kde nelze vůbec používat určitá slova či obraty. Dobrým příkladem může být vlastně jedna z bezprostředních reakcí na zmiňovaný dopis. Ten podepsal také spoluzakladatel levicového serveru Vox, blogger Matthew Yglesias, a vzápětí se dočkal reakce své redakční kolegyně Emily VanDerWerff, která v dopise vedení redakce oznámila, že se jako trans-žena cítí Yglesiasovým podpisem ohrožena. Yglesias má prý samozřejmě právo na vlastní názor, nicméně vzhledem k tomu, že se pod dopis podepsalo také „několik prominentních anti-trans hlasů“, neměl by dokument „ideálně podepsat nikdo, kdo pracuje ve Voxu“. Yglesias nicméně může zůstat v klidu, protože VanDerWerff „nežádá, aby byl Matt napomenut, propuštěn nebo aby se alespoň omluvil. Kdyby k tomu došlo, jenom by to v jeho mysli upevnilo přesvědčení, že se stal mučedníkem pro své názory“.

Pokud jde o „nepřátele“ translidí, jedná se prominentně o britskou autorku J.K. Rowling, jež se systematicky dostává do konfliktu s aktivisty kvůli svému tvrzení, že pohlaví má biologickou podstatu (Rowling většinou argumentuje potřebou zachovat oddělené prostory jako šatny či toalety, protože se v dětství stala objektem sexuálního napadení). Proměnu milované autorky Harryho Pottera ve „Voldemorta“ aktivistické levice skvěle nedávno v eseji pro server The Atlantic popsala Helen Lewis. Přítomnost britské spisovatelky na seznamu signatářů se rychle stala také důvodem, proč svůj podpis stáhla další komenátorka deníku The New York Times Jennifer Finney Boylan, která se nevymezila proti samotnému varování před kulturou omezování svobody slova, ale zhrozila se, že je na stejném seznamu jako lidé, se kterými v jiných bodech nesouhlasí. „Věděla jsem, že podepsali Chomsky, Steinem i Atwood, myslela jsem, že jsem v dobré společnosti. Důsledky padají výlučně na mou hlavu. Strašně se omlouvám,“ tweetovala.

Shrnuto, podtrženo: dopis upozorňuje na stále utaženější atmosféru vyvolanou zvláštním akademickým radikalismem, který začíná nepříjemně připomínat sektu disponující „zjevenou“ pravdou. V takovém prostředí, jak také dopis upozorňuje, končí racionální debata. V té musí vždy zůstat prostor pro svobodné názory, myšlenkové experimenty, otevřenost a toleranci. „Chybné názory je možné porazit pouze tak, že je představíme, vystavíme argumentům, vyvrátíme, nikoliv tak, že se je umlčíme a pokusíme se zapomenout, že existují. Odmítáme falešnou volbu mezi spravedlností a svobodou, obě hodnoty nemohou existovat jedna bez druhé,“ píše se v dopise. Je to všechno trochu abstraktní a vzdálené, do středoevropských vod rozlícená a sebestředná „woke culture“ progresivistických aktivistů ani zdaleka nepronikla v míře, jež by teď cloumala třeba českým veřejným prostorem. U toho by mohlo také zůstat, anglosaský svět zdaleka neposkytuje jenom dobré příklady.