Nikdy nezrušili právo zabíjet na hranici

Na chodbě soudu na pražském Ovocném trhu postává desítka novinářů, zástupci poškozených a zabitých. Za minutu má začít soudní jednání, ale stále chybí ti hlavní, obžalovaný Vratislav Vajnar a jeho obhájkyně. Ta přibíhá s malým zpožděním a všichni se přesunují do malé soudní síně. O proces s někdejším komunistickým prominentem není příliš velký zájem. A soudkyně vzápětí sděluje, že dvaadevadesátiletý Vajnar se z jednání omluvil kvůli špatnému zdravotnímu stavu.

Vajnar je obžalován ze zneužití pravomoci, podle názoru žaloby jako ministr vnitra v letech 1983-1988 pomáhal krýt státem schvalované vraždy lidí, kteří se přes tehdejší československou hranici se Západem pokusili dostat z totalitních režimů na svobodná území. Hranice byla ze strany komunistického Československa zajištěna ploty z ostnatých drátů a hlídali ji pohraničníci s povolením zabíjet občany své země či z dalších zemí „socialismu“, kteří prchali za štěstím do Rakouska nebo západního Německa.

Sám Vajnar je viněn z podílu na zabití či zranění šesti lidí. Například  Hartmuta Tautze, který se v roce 1986 pokusil přejít u Bratislavy hranici do Rakouska – pronásledující pohraničníci za ním pustili vycvičené psy, kteří ho dostihli a roztrhali. Nebo Františka Faktora, kterému se podařilo v roce 1984 na útěku překonat sérii ostnatých plotů a dostal se až na území Rakouska. Pronásledující pohraničníci začali na něj přesto střílet, těžce jej zranili a nechali ležet na místě a vykrvácet.

Soud, který se koná až po třiatřiceti letech od konce komunistického režimu, do velké míry dokumentuje historii, jak se český stát dokázal vyrovnat se zločiny totality. Na útěku za svobodou byly na hranicích zabity téměř tři stovky lidí. Zastřeleni, roztrháni psy nebo zabiti elektrickým proudem, který byl vpouštěn do ostnatých drátů od nástupu komunistů k moci až do počátku šedesátých let.