Metro místo parku, motorová pila místo soudu

Je nutné hloubit stanici metra přesně tam, kde stojí stovka vzrostlých stromů? Snaha hrstky občanů pražské Pankráce zachránit „svůj“ park skončila v pondělí radikálním řezem ze strany hlavního města – jak už to v podobných případech bývá.

Stromy podle stavbařů překážely nově chystanému metru D, a tak dopravní podnik dal většinu z nich vykácet. Pohřbil tím naděje na případný procedurální zvrat, ke kterému v rámci nedořešené soudní žaloby ještě mohlo dojít. Hlavně však utnul věcné důvody, proč dál klást odpor. Soud ještě může proběhnout, ale i kdyby žaloba byla úspěšná, stromy už jsou pryč, a tak půjde „jen“ o principiální proces.

V kontextu globálních událostí se pankrácké kácení může jevit jako lokální malichernost. Případně jako klasický příklad nutné újmy, kdy někdo musí v rámci rozvoje území ustoupit vyšším zájmům celku. Tak spor podává i hlavní město. Nuance kauzy ale nabízejí i jinou verzi – a sice že vytrvalý občanský vzdor komplikoval radním jejich velký hlavní předvolební tahák, kterým metro D bezpochyby bude. A tak namísto poctivého a důsledného přezkumu všech sporných bodů dostal přednost rázný postup vpřed.

Volby se blíží

Vykácený parčík stál v místech, kde má vyrůst severní vestibul stanice Olbrachtova. Ta bude první zastávkou na nové trase, vedoucí výhledově do pražských čtvrtí Krč, Lhotka a Písnice – tedy na velká jižní sídliště, jež jsou doposud z hlediska nároků na moderní městkou hromadnou dopravu opomíjena snad nejvíc z celé metropole.

Celopražský radní pro dopravu Adam Scheinherr (Praha sobě) hájí kácení tím, že na nové metro čekají desítky tisíc obyvatel a že odklady by stavbu také prodražily kvůli růstu cen stavebních prací. S oponenty se prý snažil vyjednat takové řešení, které považoval za dobrý kompromis, ale marně. Místní spolek vznesl námitky ve všech kolech schvalovacích procedur, kterých není ve zdejším úředním kolečku málo, a neuspěl. Dopravní podnik tak získal pro stavbu potřebná pravomocná rozhodnutí a dal se do díla.

To zní přesvědčivě, nicméně je dobré slyšet i druhou stranu. Podle ní úředníci v některých konkrétních bodech šli městu na ruku, a tak orazítkovali i to, co by při důsledném posuzování neprošlo. Zorientovat se v detailech stavebního řízení není snadné, ale jako srozumitelný příklad funguje hluboká pilotová stěna, která měla být podle projektu vyhloubena jako ochranný statický val hned vedle domu, kde část oponentů bydlí. Její zbudování by proměnilo prostor, kde ještě o víkendu stál park, ve velké staveniště, nad kterým si osm let nepůjde ani otevřít okno.

Po právní stránce se námitka týká toho, že s tak hlubokou stěnou nepočítalo dříve vydané územní rozhodnutí. Že si ji zkrátka stavbaři do projektu přidali až v průběhu příprav, bez patřičného posouzení všech dopadů, podobně jako kdyby schválený pětipatrový dům najednou nabral o tři patra víc.  Podle Scheinherra se již se stěnou nepočítá a díky tomu 14 stromů u domu zůstalo stát, místní obyvatelé se ale bojí, že jde jen nezávazný slib, který nemá oporu ve finální stavební dokumentaci a může kdykoli – třeba po změně politické reprezentace – padnout.

Nestačil by jeden?

Vyhodnotit, kdo má v komplikované stavařské věci pravdu, není snadné. Právě proto by se zdálo rozumné počkat na verdikt soudu, na který se místní nespokojenci obrátili s žádostí o přezkum řízení. Stavbu metra by to nemělo zásadně zbrzdit (byť město a dopravní podnik tvrdí opak), na celé trase je pracovních úkonů mnoho, začít lze i jinde. A stromy by mohly do té doby pokojně růst – pro případ, že projektanti a schvalovači skutečně neodvedli dobrou práci.

Taková možnost hypoteticky existuje. Chování dopravního podniku a radních ale dává tušit, že se soudního přezkumu báli. Ke kácení došlo jen čtyři dny poté, co stavba měla pravomocné stavební povolení (včetně víkendu). Odpůrci kácení sotva stihli podat soudní žalobu, nedostali tedy ani šanci vyvzdorovat si u soudu předběžné opatření, které by odložilo kácení až na dobu po vynesení rozsudku. Takové opatření zní v tomto případě jako logický požadavek, protože soud o poražené stromy už nedává velký smysl.

Marný byl i poslední zoufalý pokus zachránit stromy aspoň na čas argumentem, že na nich začali s nástupem jara hnízdit holubi. Šlo o zdržovací taktiku, aby se kácení aspoň trochu zdrželo. Stromy s hnízdy zůstaly stát, na pokus zachránit ve jménu ptáků celý park jako celistvý porost se už nedostalo. Hnízdění bývá často důvodem, proč se kácení na jaře zastavuje, obstarat potřebný verdikt inspektorátu životního prostředí se ale během čtyř dnů nedalo stihnout. Neuspěla ani námitka, že k stavbě nejsou hotova všechna povolení, ale jen některá – i to by bývalo bylo předmětem soudní pře, se kterou bez stromů sotva někdo bude chtít ztrácet čas.

Laický dojem z místa může být zkreslený, ale procházka na místě vede k neodbytné otázce, proč vyústění metra musí být právě tam, kde rostou stromy. Nešlo eskalátory posunout o kus dál? Vykoupit autosalón stojící na druhé straně ulice a park zachránit? Anebo má-li mít Olbrachtova dva exity, nestačil by jen ten druhý, jižní?

Lze se pouze dohadovat, jestli všechny tyto varianty někdo vzal vážně, nebo zda politici ve vedení města už neměli sílu technokraty pod sebou usměrňovat, a tak ve snaze předejít dalším průtahům vzali za vděk čímkoli, co dostali na stůl a co dopravní podnik dokázal zúřadovat. Škoda, že už se nejspíš nikdy nedozvíme, zda to byla opravdu ta správná varianta a zda kácení stálo za to.