Kaczyński říká, že nechce z EU odcházet. Ale dělá pro to všechno

Rozhodnutí polského ústavního soudu, že tamní konstituce má přednost před unijním právem, vyvolalo ostré reakce. Polská opozice mluví o “polexitu” a evropští politici o tom, že si Polsko “zahrává s ohněm”. Evropská komise pak připomněla, že skutečnost, že v celé Unii mohou její občané počítat s ochranou společného práva, je samým základem EU – na což polská vláda v reakci světu oznámila, že suverenita je nejdůležitější hodnota, a že Polsko je navíc jediný stát v celé Unii, který zakládací smlouvy chápe správně.

Otázka, kterou se polští ústavní soudci zabývali, není úplně jedinečná. Podobně už uvažoval německý ústavní soud a přetřásá se (v rámci tamní prezidentské kampaně) i ve Francii. Polský případ je ale trochu jiný. Německý soud rozhodně nezašel tak daleko jako jeho kolegové ve Varšavě. Navíc v polském případě nejde o složité právní úvahy, jde o politický krok. Polský ústavní soud se těší jen malému odbornému respektu. Je plně podřízen vládě strany Právo a spravedlnost (PiS) a má se za to, že plní úkoly jejího šéfa a reálného vládce země Jarosława Kaczyńského.

Rozhodnutí si tedy polská vláda objednala, aby měla v ruce argumenty pro dva velké spory s Evropskou komisí a s unijním právem: o těžbě v dole Turów (kde je na straně postižených český stát) a o změnách v justici, které mají soudce podřídit politické moci. Unijní soudní tribunál nařídil Polsku přestat jak s těžbou, tak s takzvanou justiční reformou. To teď polská vláda dělat nemusí, dokonce nemůže. Bude argumentovat, že by se protivila vůli svého ústavního soudu i duchu konstituce. A rozsudkům unijního soudního tribunálu se nemusí podřizovat ani v budoucnu. Což vytváří nejasnou situaci. Není možné být členem Unie a zároveň nedodržovat její právo, což je podstata unijního členství – jak říkají kritici i někteří unijní politici. Polsko jako by právně v Unii bylo i nebylo zároveň.

Reálný odchod Polska z Unie se vším všudy přitom s velkou pravděpodobností není na stole. Sama strana PiS a její předseda Kaczyński ubezpečují veřejnost, že nic takového naprosto nemají v úmyslu. Někteří pozorovatelé spekulují, že Kaczyński chce nějaký čas “přečkat”. Vydržet, až se k moci v jiných zemích dostanou podobně smýšlející politici (například Marine Le Pen ve Francii či Matteo Salvini v Itálii) - a společnými silami pak autoritu unijního soudního tribunálu a vůbec evropského práva rozložit.

To je ovšem riskantní sázka, při níž ideoví souputníci nemusí uspět. A do té doby se Polsko může ocitnout v politickém i finančním limbu. Pokud zbytek Unie splní výhružky, což vzhledem k atmosféře mezi Polskem a unijními orgány není vůbec vyloučené, mohou do země přestat proudit všechny unijní peníze: z fondu obnovy i z běžných strukturálních fondů. To jsou v případě Polska ohromné sumy a logicky by přestaly téct s odůvodněním, že občané jiných států nemohou mít jistotu, že utrácení společných peněz bude v Polsku pod kontrolou nezávislých soudů a unijního práva.

Pro Varšavu by bylo utažení kohoutků zásadní ránou. Ale nejen pro ni. Pokud by se vládě PiS nepodařilo přesvědčit veřejnost, že jde o úlisnou hru Bruselu, který se snaží zničit nezávislé Polsko, její preference by začaly rychle padat. Pokud naopak současná vláda ve své hře uspěla, rychle by naopak začala padat rekordní podpora, jíž se Unie v Polsku těší. A bez veřejného tlaku na setrvání ve spolku, který musí současná vláda brát v potaz, by se v největší zemi našeho regionu mohlo odehrát cokoliv.