Loni jsme po několikaletém diplomatickém úsilí vstoupili do NATO. Premiér Miloš Zeman také přemohl svoji zdůrazňovanou nechuť k zahraničním cestám a během minulého roku navštívil tři velmoci: na jaře Rusko, na podzim USA a na sklonku roku Čínskou lidovou republiku. Coby novopečený spojenec se Česká republika alespoň formálně účastnila aliančního úderu proti Miloševičově Jugoslávii. To je úspěšná bilance. Přesto se v domácí debatě nad naší současnou zahraniční politikou objevují tóny výrazné kritiky, a někdy až znechucení. Kritici jsou toho názoru, že i když slovně směřují naši aktuální představitelé na západ, činy je obracejí spíš k východu. Výjimkou je Václav Havel, který na rozdíl od vlády před kritiky obstál.
Čekáme na peníze
Před vstupem do NATO ujišťovala zdejší politická elita svět i domácí publikum, že naše ambice nejsou sobecké. „Nehledáme v Alianci pouze deštník pro svou vlastní bezpečnost, chceme aktivně napomáhat, aby pocit bezpečí měli i jiní,“ opakovaly špičky výkonné i zákonodárné moci v novinových rozhovorech. Pár dnů po vstupu udeřila Aliance proti Miloševičovi vyhánějícímu Albánce z Kosova a vůdcové Česka dostali šanci osvědčit upřímnost svých loajálních prozápadních řečí. Vláda si však místo toho zvolila těžko vysvětlitelný kurz: směrem do Bruselu akci schválila, zatímco doma ministři říkali: "To se rozhodlo bez nás. " Do Bruselu vláda dávala souhlas s dalším bombardováním, doma piloty bombardérů a jejich velitele označovala za…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
