Hlas volajícího na poušti je od biblických dob metafora pro lidi, kteří se pokouší naléhavým tónem probudit společnost a upozornit ji na blížící se apokalypsu. Po loňském 11. září se ve světě roztrhl pytel s knihami, komentáři a diskusemi, jež rozebíraly hrozby, vyplývající z prohlubujícího se napětí mezi Západem a islámem. Mnozí autoři a debatéři sice dokázali pronikavě poukázat na iluze a chyby, jichž se západní civilizace dopouští, jen málokdo však byl ochoten ve svých názorech překročit mantinely politické korektnosti i náboženské ohleduplnosti a vystavit se nebezpečí, že jej někdo označí za rasistu.
Deset let mlčení
Hrstce příspěvků, které tuto zaběhlou bariéru inspirativně překročily, vévodí kniha Zlost a hrdost 72leté italské novinářky Oriany Fallaciové, napsaná v New Yorku během dvou týdnů po loňském 11. září. Na její arogantní a chvílemi dost hysterickou, ale strhující stať se metafora „hlas volajícího na poušti“ hodí jako ulitá.
Fallaciová se dříve proslavila reportážemi z Vietnamu, Bejrútu a studenoválečnických bojišť, především však rozhovory, v nichž se projevila její nesmlouvavá, až exhibicionistická povaha. Vyzpovídala Henryho Kissingera, Willyho Brandta, dalajlamu, Ajattoláha Chomejního i pákistánského prezidenta Zulfikíra Alího Bhutta, z něhož vyždímala tak ostrá slova na adresu Indie a Indíry Ghándíové, že v roce 1972 málem nebyla podepsána jedna z mírových dohod mezi oběma státy. Říkalo se, že by Fallaciová…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
