Je to právě deset let od chvíle, kdy na Balkáně začalo prolévání krve. Na jaře 1991 se v oblasti Plitvických jezer a východoslavonské vesnice Borovo selo střetli chorvatští policisté a místní srbští ozbrojenci. Nikdo si tehdy nedokázal představit, jak brutální a nedozírné následky bude mít nákaza nacionalismu, kterou ve snaze o udržení mocenských pozic začal šířit srbský komunistický establishment kolem Slobodana Miloševiče. Nynější konflikt v Makedonii, dosud poslední válkou nepostižené republice bývalé Titovy federace, je jen jednou z dalších, a možná vůbec ne poslední akcí, kterou provádí džin, tehdy vypuštěný z lahve. Tváří v tvář masakrům a zločinům, jaké Evropa nezažila od druhé světové války, se v souvislosti s Balkánem vedla diskuse o tom, jaké podmínky musí národy splnit, aby měly právo na vlastní stát. Jednoznačná odpověď se zatím nenašla, tak jako nikdy v evropských dějinách. Rozpravy končily konstatováním, že je u všech změn nutné dodržet poválečné evropské pravidlo o neměnnosti hranic. Dnes lze říci, že to se v zásadě podařilo prosadit především kvůli tomu, že byla Jugoslávie federálním útvarem s jasně vymezenými hranicemi republik. Na Balkáně vzniklo za deset let mnoho nových států, avšak žádná nová, násilím a etnickými čistkami vydobytá hranice nebyla uznána. Příkladem je válkou rozervaná, ale státoprávně v celistvosti zachovaná Bosna-Hercegovina.
Nejasný osud Kosova
Případ Albánců se vyvíjel po jiné koleji. Republiku v rámci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
