Jeden z nejdůležitějších mužů české meziválečné diplomacie Vojtěch Mastný (1874–1954), československý velvyslanec v Londýně, Římě a posléze Berlíně, čelil v roce 1945 obvinění z kolaborace a byl více než tři měsíce vězněn na Pankráci, než se prokázala jeho nevina. Až do smrti pak žil v ústraní ze skromného důchodu, přivydělával si výukou cizích jazyků a svou osobní i profesionální čest se snažil hájit memoárovými texty, které neměly šanci na vydání. Líčí v nich především svou zkušenost s hitlerismem, jehož vzestup zažil při svém berlínském působení v letech 1932–1939. Asi žádný jiný Čech se v té době nestýkal tak často s nacistickými vůdci.
Mastný byl bytostný konzervativec ze staré české rodiny. Jeho předci po několik generací učili na venkovských školách, ale dědeček porušil kantorskou tradici a zbohatl jako podnikatel. Tatínek už vlastnil tkalcovskou továrnu v Lomnici nad Popelkou a podílel se také na založení Živnostenské banky, jíž pak dlouhá léta řediteloval. Vojtěchovým strýčkem byl Karel Jaromír Erben, na gymnáziu ho učil Alois Jirásek a ve hře na klavír se zdokonaloval u Zdeňka Fibicha. Uměl francouzsky, anglicky, italsky, německy a rusky. Absolvoval práva, ale intenzivně se zabýval i historií, kterou studoval u Golla, Pekaře a Šusty. Kariéru započal jako úředník Zemského výboru a v roce 1918 dosáhl titulu zemského rady v VI. státní hodnostní třídě.
Do diplomatických služeb byl povolán Masarykem roku 1920. Při pětiletém působení v Londýně poznal systém vyspělé demokracie a dalších sedm let se v Římě seznamoval s mechanismy fašismu, které předvídavě popsal ve svých tajných zprávách pro ministerstvo zahraničí. Už v roce 1927 například předvídal sblížení Itálie s Německem a anšlus Rakouska. Důvěrně se tu seznámil i s Konstantinem von Neurathem, budoucím českým protektorem, a v roce 1930 referoval do Prahy, že vlivné konzervativní kruhy, k jakým Neurath patřil, Hitlera asi podpoří, neboť jej považují za nutné zlo, které dokáže z Německa setřást jho versailleského míru a vymýtit v něm komunismus.
Pražský smích
Ze své berlínské mise zaslal Mastný do Prahy na sedm set tajných zpráv, z nichž jsou v knize zveřejněny jenom ukázky. Vybroušený styl jeho obšírných analýz připomíná klasická historická díla pozdní měšťanské éry. Autor v Berlíně patřil k nejzkušenějším členům diplomatického sboru a díky četným kontaktům si udržoval přehled o jemných politických posunech ve všech evropských mocnostech. V samotném Německu ovšem došlo k posunům tak drastickým, že se diplomatické zprávy chvílemi mění v cosi podobného psychiatrickému chorobopisu. Mastný referuje o Hitlerově brutalitě, každodenním politickém teroru na ulicích, fanatismu, pomatenosti, projevech temných iracionálních sil. Stát, který Mastný zastupoval, vděčil za svou podobu versailleským dohodám, které byly v Německu hluboce nenáviděny. Na recepcích sice nacističtí bossové hovořili s velvyslancem celkem smířlivě, ale z jejich neoficiálních jednání k němu doléhal úplně jiný tón. Hitler v roce 1935 například prohlásil, že je Československo „vřed ve středoevropském prostoru, vytvořený versailleskými černokněžníky k tomu, aby svým morovým dechem otrávil veškerý německý život“ a že zde vznikla „ještě silnější povinnost k zásahu než v případě Ruska, neboť zde netrpí Rusové, nýbrž němečtí lidé“.
Mnichovské selhání demokratických velmocí předvídá Mastný už roku 1935. Čím halasněji Hitler na republiku útočil, tím méně sympaticky se Češi jevili svým spojencům. Versailleská mírová konstrukce nebyla považována za zdařilou už ani ve Francii a Jan Masaryk, toho času velvyslanec v Londýně, Mastnému psal, že „v Anglii nás mají intenzivně neradi a proklínají den, kdy jsme vznikli“. Malodohodové spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií se tříštilo, v Polsku a Maďarsku vzrůstalo nepřátelství. Atmosféra houstla a kruh se zužoval.
Hlavním Hitlerovým argumentem proti Praze byla údajná česká nesnášenlivost vůči menšinám. Mastný opakovaně volal po vstřícnější politice k českým Němcům, ani ne tak proto, aby uchlácholil nacisty, ale aby přesvědčil svět, že nejsme tak zpupní, jak se zdáme, a že máme taky smysl pro spravedlnost a pro sebeurčení národů. Upozorňoval vládu, že německá propaganda využívá agresivní citáty z českého tisku k vytváření protičeských nálad. Když levicoví umělci zorganizovali v pražském Mánesu výstavu karikatur nacistických pohlavárů, byl upřímně zděšen, neboť znal paranoidní a pomstychtivou vůdcovu mysl. V Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha žasl nad bujarým smíchem publika - věděl, z jakých hrůz si oba komici dělají šprťouchlata. Zabijáci už byli za dveřmi, ale v Praze se ještě dovádělo.
Skeptický konzervativec ve svých vzpomínkách obhajuje postoj úředníka a hospodáře, který dokázal předvídat katastrofu dříve než jiní, a když nastala, svědomitě dbal, aby škody byly co nejmenší. K okupaci by nepochybně došlo, i kdyby se Češi Hitlerovi tolik nesmáli, nicméně pohled z chmurného nacistického Berlína na domácí politickou scénu, kde novináři i umělci šířili nezřízený optimismus a prezident přes doporučení spojenců doposledka váhal změnit politiku k minoritám, zpřesňuje dějinný obraz a stojí za poznání.
Vojtěch Mastný: Vzpomínky diplomata. Vydalo Karolinum, Praha 1997, 273 str.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
