Obnovitelné Německo

Jak se ekologie stala jedním z pilířů německého hospodářství

„Největší chybou bylo, že jsme po Sovětech chtěli, aby tu po sobě uklidili,“ vypráví při procházce mezi solárními panely ve své zelené lesnické uniformě

Wolfgang Roick

a cukají mu koutky úst.

„Uklidit pro ně totiž znamenalo zahrabat veškerou munici a chemikálie do země. O to více práce jsme teď měli s vyhrabáváním,“

dodává a rozhlíží se do areálu druhé největší solární elektrárny světa u braniborského městečka Lieberose.

Plocha, kterou spravuje úřad Wolfganga Roicka, bývala největším cvičištěm sovětské armády na území východního Německa. Speciálně se tu nacvičovaly bojové scénáře pro chemickou válku, během manévrů Bratrství ve zbroji se tu v polovině osmdesátých let potilo v plynových maskách 15 tisíc vojáků ze zemí Varšavské smlouvy.

Část bývalého vojenského prostoru – velká zhruba jako 210 fotbalových hřišť – je teď pokryta solárními panely. Po dostavění koncem roku budou do sítě dodávat ekvivalent roční spotřeby elektřiny pro 50 tisíc lidí.

Jak už bylo řečeno, je Lieberose, ležící asi dvacet kilometrů od lužické Chotěbuzi (Cottbus), druhou největší solární elektrárnou světa – není však jediným zdejším „rekordmanem“ v oblasti energetiky obnovitelných zdrojů. Asi patnáct kilometrů jižně od Chotěbuzi lze najít i celosvětově nejvyšší stožár větrné elektrárny – na stošedesátimetrové jehlanovité konstrukci je připevněna vrtule o průměru devadesát metrů. V severním Braniborsku se zase staví první hybridní elektrárna spojující spalování biomasy a využití síly větru – byl by to první větrník, který by dokázal dodávat elektřinu i v bezvětří.

Tyto rekordy jsou ale zajímavé především jako součást mocného trendu, k němuž u našich západních sousedů v minulých letech dochází. Obnovitelné zdroje energií se totiž stávají jedním z hospodářských motorů čtvrté největší ekonomiky světa. Ty tam jsou alespoň v Německu časy, kdy se tolik psalo o neslučitelnosti a souboji mezi ekonomikou a ekologií. Před německými parlamentními volbami, které se uskuteční příští neděli, především sociální demokraté a Zelení lákají příslibem vytvoření dalšího více než milionu pracovních míst v ekologických technologiích do roku 2020. Právě ekologie podle nich má být nejúčinnější cestou z krize.

Ekologický byznys (kromě obnovitelných energií především oblasti úspor energií a tepla, šetrného využití materiálů a nerostů, udržitelné dopravy a udržitelného vodního hospodářství) už dnes zaměstnává přes milion lidí a do roku 2020 se toto číslo podle odhadů minimálně zdvojnásobí. Ekologie se tak stane základem německého hospodářství, dá práci více lidem než tamní proslulé automobilky a strojírenské firmy. Na této předpovědi se dnes shodují například liberální týdeník Wirschaftswoche, ministerstvo pro životní prostředí i členové vedení energetického gigantu RWE.

Nejrazantnější růst přitom očekávají právě podnikatelé v oblasti obnovitelných energií, na kterou se omezíme v tomto článku. Podle studie Green Tech Atlas 2.0, kterou letos v létě představilo ministerstvo životního prostředí, se celosvětový trh v tomto odvětví zvětší ze 150 miliard eur v roce 2007 na dva biliony eur v roce 2020. Německé firmy, které dnes ovládají třetinu světového trhu, z toho budou těžit nejvíce. A jejich úspěch není náhodný.

Zelení inženýři

Místo solárních panelů měly původně v písčitém areálu v Lieberose stát větrníky, ale jejich stavbu kvůli ochraně ptačí rezervace zakázaly úřady. Montáž solárního parku však schválily a tak teď po několika minutách jízdy po prašné cestě v lesích bývalého vojenského areálu narazíte na rovinu, ve které se desítky metrů do všech stran k slunci otáčejí solární panely. Dělníci ještě montují poslední kusy před plánovaným dokončením stavby, více než tři čtvrtiny parku už ale od léta dodávají proud do sítě. Stavba, která si kvůli rychlému rozvoji branže své druhé místo na světě zřejmě dlouho neudrží, tu vyrostla během necelého jednoho roku.

„Panely tady budou dvacet let, pak se braniborské úřady můžou znovu rozhodnout, jestli nám pronájem prodlouží, nebo ne,“ říká Stephanie Hiddeováz firmy juwi, která elektrárnu staví a provozuje. Právě vývoj firmy juwi skvěle ilustruje tempo růstu celého odvětví v Německu. Firma založená před třinácti lety měla v roce 2000 třicet zaměstnanců, v roce 2005 pro ni pracovalo sto lidí a pro příští rok už podnik počítá se zvýšením počtu zaměstnanců na tisíc. Podobný rozmach zaznamenává i firma First Solar, která panely pro solární park v Lieberose vyrábí v nedalekém Frankfurtu nad Odrou.

Úspěchy juwi, First Solaru a dalších stovek firem podnikajících v energetice obnovitelných zdrojů mají čtyři hlavní příčiny: vysoká ekologická citlivost Němců, jejich tradiční inženýrské dovednosti, přísné regulativní zákony na ochranu životního prostředí a štědré státní subvence.

Právě subvence – garantované výkupní ceny za proud vyrobený z obnovitelných zdrojů po dobu dvaceti let –, které v roce 2000 schválila tehdejší rudo-zelená vláda kancléře Schrödera, jsou podle firem podnikajících v oboru základem dnešního boomu. Subvence nejsou placené přímo z daní, cenu tohoto opatření zaplatí sami spotřebitelé elektřiny, kterým se cena kilowatthodiny zvyšuje o zhruba pět procent. Výkupní ceny jsou zvláště vysoké v případě solární energie, i proto je v relativně málo slunečném Německu instalovaných celosvětově zdaleka nejvíce solárních panelů a zdejší subvencovaný trh živí i firmy z Číny a ze Spojených států.

Němci průlomový zákon na podporu obnovitelných zdrojů přijali jako první, do dnešního dne je následovalo dalších 47 států. „Bez takového zákona by solární technologie zdaleka nebyla na dnešní úrovni,“ říká Stephanie Hiddeová za svou firmu juwi, k jejímž prestižním projektům patří například instalace solárních panelů na střechách nad tribunami fotbalového stadionu bundesligového týmu 1. FSV Mohuč.

Z obnovitelných zdrojů již dnes pochází 14 procent německé spotřeby elektrického proudu. Solární moduly se na tomto čísle podílí jen minimálně, méně než jedním procentem, přestože je Německo celosvětovým rekordmanem v instalovaných megawattech solární energie. I němečtí zákonodárci samozřejmě vědí, že jejich země nikdy nebude moci konkurovat zemím s mnohem intenzivnějším slunečním zářením. Jejich cílem je ale především ekologická průmyslová politika – chtějí vytvořit odvětví, které bude celosvětovým lídrem v oboru s velkou budoucností.

Elektřina z pouště

V červenci konsorcium především německých firem a výzkumných ústavů představilo koncept Desertec. Solární panely by podle něj měly pokrýt tisíce kilometrů čtverečních Sahary a už v roce 2020 zajistit 15 procent evropské spotřeby elektřiny. Kromě elektrického proudu by projekt měl zajistit také přes 200 tisíc pracovních míst jen v Německu. Tento projekt má kvůli své megalomanii i technickým výzvám spoustu kritiků. Ovšem právě na něm lze dobře ukázat cíle ekologické průmyslové politiky.

Je jím jednak zajištění pracovních příležitostí v samotném Německu. V roce 2007 už energetika obnovitelných zdrojů zajistila práci čtvrt milionu Němců, jejich počet se zdvojnásobil během pouhých tří let. Kritici namítají, že jsou tato místa jen uměle vytvořená státními subvencemi, a tedy také přechodná. Mezi politickými stranami, které se jinak neshodnou třeba na budoucnosti jaderné energetiky, však v této otázce vládne konsenzus: podporu obnovitelných zdrojů považují za úspěšný krok. Podnikatelé v oboru i většina politiků věří tomu, že státní podpora umožnila tak rychlý rozvoj oboru, díky kterému budou Němci do světa jako první vyvážet své know-how a technologie podobně úspěšně jako kdysi v automobilovém průmyslu.

Projekty jako Desertec nahrávají optimistům, kteří chválí důsledky brzké podpory německého ekologického průmyslu. Jsou to totiž právě německé firmy, které nejvíce pokročily s výzkumem solární i větrné energetiky; právě ony mohou vůbec uvažovat o podobně ambiciózních cílech, jakým je například sluneční proud ze Sahary. Německé firmy a výzkumné ústavy dnes skutečně stojí za celou třetinou nových patentů v obnovitelných zdrojích; po farmaceutice a elektronice jsou ekologické technologie odvětvím, ve kterém německé soukromé firmy investují největší podíl obratu do nového výzkumu.

Mění se i samotné firmy podnikající v tomto odvětví – větší se prosazují na úkor menších, vznikají mezinárodní koncerny, stále více německých firem podniká v zahraničí. Zdejší podnikatelský model a inovace se přenáší do celého světa a Německo svým rychlým rozvojem energetiky obnovitelných zdrojů a jiných ekologických technologií možná udává do 21. století směr hospodářského vývoje i ostatním průmyslovým a rychle bohatnoucím zemím.

Kvetoucí krajina

V dáli za solárními panely v Lieberose se k nebi vznáší páry z chladicích věží tepelné elektrárny. Braniborsko a zvláště Lužice bývaly se svými zásobami hnědého uhlí energetickým centrem bývalé NDR. Jsou jím i dnes, kdy už se většina dolů změnila v jezera nebo v zelené plochy, na kterých se plánují stavby nových větrných elektráren.

Hnědé uhlí navzdory tomu, že většina starých dolů je už zatopena vodou nových jezer, ještě dlouho zůstane základem místní energetiky, ale obnovitelné zdroje ho už rychle dohánějí. Ze slunce, větru a biomasy v Lužici ročně získávají zhruba tolik elektřiny, kolik region spotřebuje. Větrné elektrárny zde vyprodukují čtrnáctkrát více proudu než ještě před deseti lety. V solárním průmyslu zase v celém Braniborsku pracuje 1400 lidí, přičemž ještě před pěti lety toto odvětví hrálo tak bezvýznamnou roli, že o něm ani zdejší průmyslová komora nemá žádné statistiky. Přes 40 procent v Německu vyrobených solárních panelů pochází právě z Braniborska – tedy z východoněmeckého regionu, který měl ještě donedávna pověst jednoho z poražených míst německého sjednocení.

Teď se v zemi, kde se po roce 1989 sesypala většina průmyslové produkce, rozvíjí jedno z klíčových odvětví 21. století. Větrníky a solární panely v Braniborsku pomáhají se zpožděním uskutečnit vize kancléře-sjednotitele Helmuta Kohla o východoněmecké kvetoucí krajině.