Cesta na jaderný hřbitov

Atomovou energii prosazuje stále více politiků. Jenže to má háček: všichni bychom rádi topili a svítili, ale nikdo nechce mít za dvorkem elektrárnu, natož pak sklad vyhořelého paliva, které bude radioaktivní ještě stovky tisíc let. Jak tento rébus vyřešit? Odpověď zatím nemáme. Můžeme se ale podívat na místa, kde na cestě k jadernému skladu došli nejdál.

„Nemyjte si ruce vodou z kohoutku, není pitná. Museli jsme odstavit čističku.“ Pozorné varování návštěvníka zarazí, přehnaný komfort by tu rozhodně nečekal. Přízemní budova, k níž míříme, stojí uprostřed vyprahlé pouště. Planinu v dálce lemují zasněžené vrcholky hor. Žádná zvířata ani lidé nejsou v dohledu, oblohu nekřižují žádní ptáci. Zato po ní v těchto krajích občas krouží bezpilotní letoun Predator, s nímž se učí létat vojáci na nedaleké letecké základně Creech.

Jsme uprostřed Mohavské pouště v Nevadě. Armáda Spojených států zanechala ve zdejší krajině v minulosti mnohem hlubší stopy než občasný přelet elegantních strojů. Za horským hřebenem se rozprostírá pláň připomínající povrch Měsíce. Zdobí ji desítky kráterů, které vyhloubily podzemní výbuchy atomových bomb. Další pumy explodovaly ve vzduchu a zanechaly po sobě kostry odpalovacích věží. Najdeme tu zbytky bunkrů, torza budov smetených výbuchem, vojenskou techniku zamořenou radioaktivitou a spoustu dalších památek na éru testování jaderných zbraní.

Odstavená čistička a vypnutá elektřina ve vedlejším stavení se v porovnání s pohnutou historií pusté krajiny mohou zdát docela fádním detailem. Přesto jsou důležitým symbolem. Připomínají změny, které postihly ambiciózní projekt několika amerických vlád, republikánských i demokratických: stavbu trvalého úložiště radioaktivních odpadů.

Odpad z atomových reaktorů se dnes na celém světě hromadí v elektrárnách a žádný stát si s ním zatím nedokázal poradit. Zdá se, že nejlepší by bylo uložit vyhořelé palivo v neprodyšných kontejnerech hluboko do země. Ještě nedávno byli všichni přesvědčeni, že se to jako prvním podaří Američanům tady v Nevadě, čímž ukážou cestu ostatním. Po nástupu nového prezidenta se však projekt, který dosud stál 10 miliard dolarů, zadrhl. Je to poučný příběh pro celý svět včetně České republiky.

Cestou na večírek
Exkurze k hoře Yucca, v jejímž nitru mělo úložiště vzniknout, začíná v optimistickém duchu. Pořádá ji federální ministerstvo energetiky, které má celý projekt i jeho popularizaci na starosti. Přihlásit se mohl každý, kdo je ochoten přijet do Las Vegas.

V úřední budově na předměstí dostávám krabici s propagačními materiály. Pozornost poutá především malý, v plastu zatavený černý váleček. Snadno by se dal postavit na nehet malíčku, a přece je to model ve skutečné velikosti – představuje jednu peletu obohaceného uranu pro jaderný reaktor. Lze z něj získat tolik energie jako z tuny uhlí nebo téměř pěti set litrů nafty.

Doprovodný text hovoří i o dalších výhodách jaderné energetiky: ložiska skrývají dost uranu možná na stovky let. Reaktory jen minimálně mění klima a jsou stále bezpečnější. Spojeným státům a dalším zemím pomáhají zbavit se závislosti na nespolehlivých oblastech světa.

Síla ukrytá v černém válečku se však po čase vyčerpá a peleta musí být někde uskladněna. A to není snadné: palivo vydává smrtelné dávky radiace a dosahuje teplot několika set stupňů. Trvá statisíce let, než radioaktivita zeslábne natolik, že malé válečky přestanou být nebezpečné. Ten, kdo je chce uložit v zemi, by tedy měl umět plánovat a stavět v nepředstavitelně dlouhém časovém horizontu. Není divu, že se o trvalém podzemním úložišti už desetiletí hovoří, ale nikdo jej zatím nepostavil.

Místo, kde se o to pokoušejí, leží asi 130 kilometrů od Las Vegas a je součástí Nevadského zkušebního a výcvikového prostoru (Nevada Test and Training Range). Tvoří ho zčásti bývalá atomová střelnice (podrobnosti viz Respekt 36/07). V jihozápadní části tohoto jaderného Mordoru se nachází nevadská „hora osudu“ – Yucca Mountain. Táhlý hřbet, v jehož útrobách má skončit nejméně 70 tisíc tun vyhořelého paliva z atomových elektráren rozesetých po celých Spojených státech a dalšího jaderného odpadu.

V Nevadě žádná atomová elektrára není, ale většina půdy v okolí hory Yucca i v celém státě patří federální vládě, takže nehrozí spory s majiteli pozemků. S tím počítali američtí zákonodárci, když v roce 1987 nepočkali na výsledky odborných expertiz, které zvažovaly ještě lokality ve státech Texas a Washington, a těsně před Vánoci rozhodli, že trvalé úložiště vznikne právě zde. Hora Yucca jim připadala jako ideální volba: v jejím okolí nežije moc lidí a už dříve tu beztak vládl atom. Nevada navíc tehdy měla ve Sněmovně reprezentantů jen pár zástupců, zatímco zbývající dva státy početné delegace. Bylo to rozhodnutí, které se, jak ještě uvidíme, neobyčejně vymstilo.

Právní norma, kterou tehdy kongresmani narychlo přijali – schválili ji „cestou na vánoční večírek“, jak posměšně psali někteří komentátoři –, vzbudila v Nevadě obrovské pobouření a zdejší lidé ji překřtili na „Screw Nevada Bill“, tedy, spokojíme-li se s opatrnou spisovnou češtinou, „zákonem o vyšachování Nevady“.

Poté projekt procházel kritickými momenty i obdobími slávy, ale takovou krizi jako teď, kdy se od něj kromě místních odvrací i Washington, ještě nezažil. Je to vidět i v našem autě: jsme v něm jen tři. Kromě průvodce, geochemika Abrahama Van Luika z federálního ministerstva energetiky (zkráceně mu říkáme Abe), a mě s námi jede jen organizátor exkurze a řidič Charlie. Před několika roky veřejnost vozilo k hoře Yucca současně pět autobusů, zdarma, za peníze ministerstva. I naše výprava měla být původně početnější, ale exkurze byla kvůli federálním škrtům na poslední chvíli zrušena (pouze nad reportérem z dalekého Česka, který už měl koupeny letenky, se pracovníci ministerstva energetiky smilovali).

Vážné komplikace
Nedlouho po vjezdu do střeženého vojenského prostoru se před námi začíná rýsovat protáhlý šedohnědý hřbet 1600 metrů vysoké hory Yucca.

Máme před sebou zřejmě nejprozkoumanější místo v Americe. Úložiště tu mělo původně fungovat už od roku 1998. Plán ale vázne, ani největší optimisté nevěří, že by mohl odpad do nitra hory začít proudit dříve než v roce 2020. Během let, která uběhla od „cesty na vánoční večírek“, totiž podrobnější geologické průzkumy postavily horu do zcela jiného světla. A zásadně se změnila i politická situace.

Odbočujeme z asfaltové silnice na štěrkovou cestu. Abe, který pohotově sype z rukávu vyčerpávající informace o zdejší krajině, vypráví o schopnosti rostlin upadnout na léta do spánku, nemají-li dost vody, o výzkumech zkamenělých zbytků potravy křečků bělohrdých, z nichž lze vysledovat klimatické poměry během poslední doby ledové, či o pohybech dešťové vody, která celá tisíciletí zvolna pod zemí stéká z hřebenů nevadských hor do údolí, aby pak vytvořila v poušti horká slaná jezírka či potůčky. Není to ale vyprávění, které by s úložištěm nesouviselo.

Do nitra hory Yucca vstupujeme širokým ústím tunelu ozářeným elektrickými světly. Středem chodby se táhne úzká kolej, která v dálce mizí ve tmě. Pod stropem visí masivní roura vzduchové ventilace. Pokud se jednou začne úložiště skutečně plnit, sehraje vzduchotechnika rozhodující roli, protože chodby, rozpálené žárem vycházejícím z radioaktivního odpadu nad bod varu, bude nutné intenzivně chladit.

Razicí štít se zakousl do východního svahu hory Yucca v roce 1994 a o tři roky později se před objektivy televizních kamer zase vynořil. Zanechal za sebou osm kilometrů dlouhou chodbu ve tvaru podkovy. Právě tudy mají jednou do nitra hory směřovat kontejnery s odpadem. Vezly by se po kolejích k vodorovným šachtám vlastního úložiště, vyhloubeným 300 metrů pod vrcholem horského hřbetu.

Abe nám ukazuje otvory po vrtech, pomocí nichž geologové zjišťovali pohyb vody ve skále, tvořené sopečnou horninou zvanou tuf. Právě voda prosakující horou je jedním z nejspornějších bodů celého projektu. Kovové kontejnery s odpadem kvůli ní mohou zkorodovat. Radioaktivní látky by se pak dostaly do studní v nedalekém údolí, kde žijí zhruba dvě tisícovky lidí.

První geologický průzkum hory Yucca probíhal v 80. letech minulého století. Byly to velmi suché roky a zdálo se, že s vodou nebude problém. Kovový odpad měl proto být uložen v kontejnerech z běžného kovu. Jenže už o pár let později se ukázalo, že v oblasti ve skutečnosti prší podstatně více a že více je i vody, která prosakuje masami hornin.

Byla to velmi vážná komplikace, která si vyžádala nové terénní výzkumy, laboratorní měření a další počítačové modely. Může být úložiště i za změněných podmínek bezpečné? „Řekli jsme členům Kongresu, že ano, ale že to bude stát dost peněz,“ vzpomíná Abe. Nová koncepce žádala, aby byl odpad uložen v kontejnerech z drahé slitiny niklu, chromu a dalších prvků, odolné proti korozi. Shora by pak každou chodbu s kontejnery chránil speciální titanový štít. V dnešních cenách by stál kolem osmi miliard dolarů, což je téměř tolik peněz, kolik vláda během uplynulých desetiletí za projekt úložiště utratila.

Další problémy naznačuje pohled z vrcholku hory, na nějž vyjíždíme terénním autem. Na severu se tiše rýsuje sopka Timber a z nížiny na jihozápadě pučí několik menších vulkánů tvarem připomínajících horu Říp. Z nejmladšího vytékala láva před 74 tisíci roky, což je z geologického hlediska – stejně jako z perspektivy časových škál jaderného úložiště – pouhá chvilka. Za horským hřbetem v pozadí se pak rozkládá kalifornské Údolí smrti, v němž se nachází pouhé tři tisíce let starý kráter Ubehebe.

Proč se má jaderné úložiště stavět v krajině poseté sopkami? Kdyby magma proniklo do chodeb a roztavilo kontejnery s odpadem, radioaktivní látky by unikly do okolí. Abe se však odvolává na studie vulkanologů a říká, že riziko je velmi nízké. A co když obrovská erupce odstřelí celý kopec, na němž teď stojíme, a katapultuje obsah kontejnerů do vzduchu? „Tenhle typ vulkanismu tu už úplně vyhasl. Kdybych si nemyslel, že úložiště bude bezpečné, nikdy bych se na něm nepodílel,“ uklidňuje pochyby můj průvodce.

Dar pro příští generace
Všichni kolegové však jeho optimismus nesdílejí. Jedním z pochybujících vědců je geolog Steve Frishman, konzultant pracující pro stát Nevada. Zpochybňuje všechno, co Abe Van Luik říká. Slitina, z níž budou kontejnery vyrobeny, nemusí nebezpečný obsah chránit před korozí. Zkoušky v laboratoři trvaly pouze pět let, z čehož nelze usuzovat na to, jak se bude chovat během stovek tisíc roků. Riziko, že kontejnery roztaví láva či že je poruší zemětřesení, která oblast sužují, je podle něj mnohem vyšší, než tvrdí ministerstvo energetiky. Nejvíc ale Steve pochybuje o titanovém štítu, který má chránit celé úložiště.

S instalací štítu, který kontejnery uzavře shora a ze stran jako ochranný obal, by se podle plánů mělo začít zhruba 100 let po uvedení úložiště do provozu (do té doby totiž bude nutné tunely s odpadem chladit). Budou ji provádět pravnuci lidí, kteří odpad vyprodukovali. Nikdo přitom neví, jak stoupne cena titanu a zda budou příští vlády ochotné nést břímě, které na ně naložili vzdálení předkové. A jak vůbec budoucí inženýři dostanou štít do chodeb, kam desítky let nikdo kvůli smrtelné radiaci nevstoupil? Budou muset použít dálkově ovládané roboty na kolejích. Co když se ale koleje žárem zdeformují či na ně spadne kus skály a robot do chodby vůbec nepronikne?

„Nic z těch systémů zatím neexistuje, všechno je to jen koncepce na papíře. Nemáme vyvinuty roboty, kontejnery ani titanový štít,“ vyjmenovává Steve. „Prostě doufáme, že všechno dáme dohromady včas a že to bude fungovat.“

Jsou tu i další „ale“. Když člověk zavítá na farmy v údolí Amargosa na dohled hory Yucca, místní se rádi podělí o své obavy z šíření radioaktivity. „Spousta lidí tu dostala rakovinu, dokonce i pastor,“ vzpomíná farmář Dave Donegan na 50. léta, kdy na severní obloze každý měsíc bobtnal atomový hřib. On sám sice proti jadernému úložišti není (přinese lidem práci), ale jeho sousedé z něj většinou mají strach.

Kořeny nedůvěry lze vystopovat i v méně vzdálené minulosti, kterou připomíná Judy Treichelová, vedoucí jedné z nevadských ekologických organizací. „Když sem zástupci vlády přišli poprvé, říkali, že jsou tu jen kvůli průzkumu. Tvrdili, že pokud se ukáže, že lokalita není vhodná, zase odejdou. Když pak vyšlo najevo, že to skutečně není vhodné místo, prostě změnili pravidla,“ vzpomíná Judy v narážce na úpravu povolených dávek radioaktivity (viz rámeček Změna pravidel v poločase).

„Máme tu rušné dálnice a železnice, po nichž se bude jaderný odpad přepravovat,“ přidává další argument Irene Navisová, vedoucí oddělení pro radioaktivní odpad okresu Clark, nejlidnatějšího okrsku Nevady. Okres je rozlohou srovnatelný s Belgií, žije v něm 70 procent obyvatel pouštního státu a patří do něj i Las Vegas. Místní lidé mají z transportů strach – bojí se nejen nebezpečného obsahu kontejnerů, ale i hluku či ztráty příjmů z turistiky. Poslední bod je pro tento stát USA zvlášť závažný. Turistika představuje jeden z pilířů zdejší ekonomiky. „Cokoliv se zde odehraje, tu taky zůstane,“ praví místní pořekadlo v narážce na jistou diskrétnost, kterou od Nevady očekávají hosté kasin a erotických klubů, přijíždějící z celé Ameriky. „Majitelé kasin se děsí představy, že se po nehodě radioaktivního transportu stanou hvězdami zpráv CNN či BBC,“ zdůrazňuje Irene.

Teď to nejde
Sečteno a podtrženo: tři čtvrtiny obyvatel Nevady jsou proti úložišti. Místní politiky dokonce k nesouhlasu váže zákon z roku 1989, podle něhož je ukládání jaderného odpadu na území státu nelegální. Kdo kandiduje na nějakou funkci, musí veřejnost nejprve přesvědčit, že bude mít dost odvahy postavit se federální vládě.

Právě ignorování síly tohoto odporu se autorům projektu nakonec vymstilo úplně nejvíc. Zapřisáhlý odpůrce úložiště a nejmocnější zástupce Nevady ve Washingtonu, demokratický senátor Harry Reid, se vždy snažil o to, aby hora Yucca vypadla ze hry. Nové možnosti se mu otevřely po volbách v roce 2006, kdy se stal vůdcem senátní většiny, a především pak s příchodem nového prezidenta. Barack Obama během předvolební kampaně jasně prohlásil, že je proti projektu Yucca Mountain, a málokdo nyní pochybuje, že prezident bude chtít svá slova dodržet.

Senátor Reid už každopádně ve spolupráci s Obamovou administrativou přiškrtil pupeční šňůru projektu takovým způsobem, že jej přivedl na pokraj klinické smrti: po několika kolech finančních škrtů zbývají peníze už jen na to, aby se úplně nezastavilo probíhající řízení o udělení stavebního povolení. Ustaly veškeré inženýrské práce i geologický výzkum, zastavily se přípravy na vybudování železnice k hoře Yucca, o práci přišly stovky lidí. Zároveň se začala připravovat nezávislá komise, která má posoudit, zda je hora Yucca skutečně jedinou variantou, jak tvrdí „zákon o vyšachování Nevady“.

Zástupci amerického jaderného průmyslu nyní čekají, co bude dál. Mají v rukávu důležité eso. Federální vláda jim před mnoha lety slíbila, že od elektráren vyhořelé palivo odebere a postará se o něj. Elektrárenské společnosti jí za to od té doby platí s tím, že za jejich peníze vznikne právě úložiště v hoře Yucca. Teď mohou žalovat vládu o miliardy dolarů kvůli nedodrženým slibům. Zatím otálejí, ovšem jen pod nevyřčenou podmínkou, že Obamova administrativa bude pokračovat ve zmíněném stavebním řízení.

To však není jisté a všichni tuší, že prezident hledá cestu, jak projekt sprovodit ze světa. Američané také nyní vidí nejen obrovské technické problémy spojené s nevadskou horou, ale především to, jak těžké je pouštět se do tak obtížné mise ve státě, jehož elita je ostře proti. Dnes se stal nevadský politik druhým mužem Senátu, zítra může být prezidentem. Ukazuje se, že v Americe se dnes bez alespoň omezeného souhlasu místních úložiště postavit nedá.

Podle Charlese Powerse, profesora environmentálního inženýrství působícího v Tennessee, je problém jaderného odpadu koneckonců hlavně otázkou sociální důvěry. Profesor navrhuje, aby se odpad z amerických elektráren prozatím soustředil do několika dočasných úložišť a setrval v nich zhruba sto let. Tyto sklady by neměly být lidem vnucovány, obce by se o ně měly samy hlásit, k čemuž je může vláda motivovat finančními pobídkami. Mezitím by se hledala lokalita, která by horu Yucca nahradila.

Není vyloučeno, že Obamova komise nakonec dospěje ke stejnému názoru jako profesor z Tennessee.

Ve stínu atomového zákona
Při hledání alternativy k hoře Yucca je nutné připomenout, že podle geologů jsou nejméně riskantní krajinou pro úložiště staré a zároveň neporušené žulové masivy. Už léta je zkoumají vědci na druhé straně oceánu. Konkrétně ve Finsku a Švédsku, tedy v zemích, které mohou v jistém smyslu držet krok se Spojenými státy. Američané sice investovali více peněz, ale Švédové ani Finové neopakovali jejich chyby a pokoušejí se obyvatele poblíž plánovaných úložišť pro své projekty získat. Chtějí odpad uskladnit hluboko pod zemí, v místech, kde není nutný žádný titanový štít ani jiná drahá ochrana.

Ještě než se podíváme na sever, zastavme se na chvíli doma. V České republice je kvalitní pevné žuly dost. Jak to ale v této úhledné kopcovité krajině vypadá se „sociální důvěrou“?

Vystupujeme z auta mezi Dolní Cerekví a vesničkou Rohozná. V dálce se táhne tmavý pruh zalesněných Jihlavských vrchů, před námi se prostírají zvlněná pole a louky s remízky. Právě na nich by se časem mohl objevit vjezd do podzemního úložiště jaderného odpadu. Rohozná je jednou ze šesti lokalit, o nichž se v Česku uvažuje (nepočítáme-li pět vojenských újezdů, které se zkoumají jako záložní varianta, zatím však z geologického hlediska nevypadají příliš nadějně).

Ve všech šesti civilních lokalitách příroda nabízí žulové masivy. Všech šest bylo vybráno v roce 2003 bez konzultace s okolními obcemi – o tom, že jsou ve výběru, se starostové dozvěděli z médií. Vzápětí se v obcích zdvihla obrovská vlna nesouhlasu. Stát proto musel o rok později slíbit, že příštích pět let nezahájí ani průzkumné geologické práce, jinak by riskoval otevřený konflikt od samého začátku. Moratorium ale vyprší koncem letošního roku, a geologové jsou tedy za dveřmi.

České úložiště by se mělo začít stavět v roce 2050, první kontejnery s radioaktivním materiálem by dorazily v roce 2065. Byl by to odpad, který je nyní přechováván v Temelíně a v meziskladu v Dukovanech, a možná také vyhořelé palivo z nějaké budoucí nové atomové elektrárny.

Času je zdánlivě dost, ale odpor neslábne. Celkem bylo v Česku v uplynulých letech vypsáno 25 místních referend a ve všech občané úložiště odmítli.

Například u Rohozné se má podzemní sklad nacházet v přírodním parku Čeřínek. Čestmír Vitner z místního občanského sdružení Bezjaderná Vysočina zmiňuje studii z roku 2006, podle níž by stavba mohla způsobit znečištění vzduchu a pokles cen nemovitostí. Region by také zřejmě přišel o status území bez nebezpečných látek, a mohl by tak místo turistů naopak začít přitahovat další toxický odpad. Podobně hovoří nejen ochránci přírody, ale i starostové z jiných míst Česka.

Vitnerovi vadí také další sporný rozměr celé věci: „Elektřinu vyrábí ČEZ a třetinu jí vyváží. Proč bychom tu měli skladovat odpady, které slouží pro komerční účely?“

„Snažíme se s obcemi domluvit už několik let,“ reaguje na nesouhlas starostů Vítězslav Duda, ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů, úřadu, který má projekt atomového skladu na starosti. Jenže i s pouhým geologickým průzkumem je zatím ochotná souhlasit jediná lokalita ze zmíněných šesti, Lubenec v západních Čechách, a to ještě pod podmínkou, že kývne také zbývajících pět. Je tedy pravděpodobné, že se správa úložišť všude setká s odmítnutím. Co potom? „Myslím, že to pak stát může rozhodnout silou,“ naznačuje budoucnost Duda.

Jeho slova se opírají o skutečnost, že podle zákonů, pocházejících ještě z dob komunismu, obce nemohou geologickému průzkumu zabránit. Pokud by geologové navzdory jejich nesouhlasu vyrazili do terénu, spustilo by to zřejmě právní bitvu, v níž by měl konečné slovo Ústavní soud. Ještě dramatičtější situace by nastala, kdyby se správa úložišť i přes nesouhlas veřejnosti dál držela vytyčeného plánu: vybrat do roku 2015 jednu hlavní a jednu záložní lokalitu a na jedné z nich pak začít postupně připravovat vlastní stavbu. Podle atomového zákona totiž obce nemají ani tentokrát žádnou možnost obrany.

Referenda, která obce pořádají, mají sice jen symbolickou hodnotu, ale podle Dalibora Stráského, konzultanta ministerstva životního prostředí pro jadernou energetiku, je nelze brát na lehkou váhu. Nikdo nestojí o to, aby situace dospěla až k blokádám nebo jiným drsným protestům.

Podobně mluví i ředitel Duda: „Nemyslím si, že by byl v Česku kdokoli schopen říci – tady to bude proti vaší vůli. Tak se nepostupuje nikde v Evropě. Budeme se dál snažit o dohodu,“ slibuje.

Stráský však vidí skutečnou strategii Dudova úřadu jinak. „Chtějí obce utahat, nabídnout jim velkorysé podmínky, které nejdou odmítnout. Času mají dost. Starosta nakonec kývne, ale lidi budou proti. Nebezpečí konfliktů tím nepomine.“

Vývoj nikdo neodhadne. Nevíme, jaké zákony budou v Česku platit za čtyřicet let ani kdo tady bude vládnout. Jisté je jen to, že úložiště podobně jako jiné „atomové“ země potřebujeme, protože jaderný odpad se v místních elektrárnách hromadí už desítky let. Pro inspiraci, jak na to, se můžeme ještě jednou podívat za hranice.

Právo říci ne
Když před třiceti lety začínali hlubinné úložiště plánovat ve Švédsku, byl odpor veřejnosti podobně silný jako u nás. Vláda tedy po čase rozhodla, že změní přístup. „Řekla nám, že musíme začít znovu od začátku,“ vzpomíná Larsson-Hagberg, mluvčí firmy SKB, která má v zemi jaderný odpad na starosti. Veřejnost získala právo veta. A to nejen ohledně úložiště, ale i práce geologů z SKB, kteří zkoumali jednotlivé lokality. Z jedenácti míst, která byla ve hře, zůstala nakonec jen dvě – všude jinde plány odmítli buď občané, nebo zastupitelstva.

Dvě zhruba dvacetitisícová města, jež jako jediná projevila ochotu se s firmou vůbec bavit, zůstala ve hře dodnes. Jmenují se Oskarshamn a Östhammar a obě se nacházejí poblíž jaderných elektráren, které dávají části místních lidí práci. Zpočátku podporovalo úložiště v obou městech kolem 55 procent občanů, dnes, po několika letech vyjednávání, je to 80 procent místních. Firma toho dosáhla pečlivým organizováním veřejných mítinků, exkurzí a dalších akcí, do nichž zapojila nejen občany a jejich představitele, ale také různé experty a zástupce nevládních organizací.

Letos v létě má být jedno z měst vybráno definitivně. Stát slíbil oběma dohromady celkem dvě miliardy švédských korun na rozvojové projekty, přičemž 75 procent těchto peněz zamíří do města, které vybráno nebude – to druhé totiž dle představ SKB vydělá na nových pracovních příležitostech. Co je ale nejdůležitější: ačkoli Švédové hledají vhodné místo pro úložiště už desítky let a stálo je to spoustu peněz, města stále mohou bez dalšího vysvětlování říci „ne“ – dokonce i v okamžiku, kdy se dozvědí konečný verdikt. Vzhledem k postoji zdejších lidí to však není pravděpodobné a firma plánuje, že úložiště může být dokončeno kolem roku 2023.

Ještě o krok dál jsou ve Finsku, kde již místo pro atomový sklad dokonce vybrali (poblíž městečka Eurajoki) a začali se stavbou podzemní laboratoře, která se má stát součástí budoucího úložiště – to by mohlo být dokončeno kolem roku 2020. Také Finové nakonec rozhodovali mezi dvěma lokalitami poblíž jaderných elektráren a obce tu rovněž měly právo veta.

Kudy dál?
Problém trvalého úložiště samozřejmě nespočívá jen v hledání vhodných hornin a přesvědčování místních občanů. Hlubší rovinu připomíná Čestmír Vitner: „Z obnovitelných zdrojů se vyrábí jen několik procent energie, ačkoli skutečné možnosti jsou daleko vyšší. Kdybych se smířil s úložištěm, jen tím podpořím to, aby se situace nezměnila ani v budoucnu.“

Spory o jaderný odpad by proto měly probíhat v rámci širší diskuse o tom, kam se ubírá česká energetika a vlastně i celá společnost. Ve Švédsku se podařilo získat občany i díky tomu, že důvěřují vládě. „My své vládě důvěřovat nemůžeme,“ říká Ludmila Fučíková, Vitnerova kolegyně z Bezjaderné Vysočiny. „Za patnáct let jsem byl mnohokrát svědkem toho, že stát ohledně jaderného odpadu něco slíbil a za dva roky to neplatilo,“ dodává Vitner.

Důvěry přitom nebude nikdy dost. Budování podzemní hrobky pro atomový odpad je v jistém smyslu nejobtížnější mise, do níž se lidstvo zatím pustilo. Nikdy dříve nemuselo plánovat na milion let dopředu. Je to projekt na hranici možností, které demokratická společnost má. S nezbytností vzájemné důvěry souhlasí při pohledu na pustá úbočí hory Yucca i Abe Van Luik. „Když prezident Obama definitivně řekne, že tohle není cesta, zeptám se – ,O.k., takže kudy půjdeme?‘“

Podtext jeho slov je důležitý. Debatě o budoucnosti jádra často vládl předpoklad, že o ní mají rozhodovat především vědci. Osud projektu Yucca jen potvrzuje, že teď jsou na řadě politici a veřejnost. 

(On-line rozhovor s Vítězslavem Dudou, ředitelem Správy úložišť radioaktivních odpadů - 21.4. od 11:00.)