Pokud se Philae probudí, čekám smršť neuvěřitelných informací

Evropská sonda Rosetta je prvním automatem, který doprovází vesmírem kometu. Loni v srpnu po sérii složitých manévrů „zaparkovala“ u komety 67P/Churyumov–Gerasimenko, kterou od té doby studuje z bezprostřední blízkosti. V listopadu pak na její povrch vyslala přistávací modul Philae. Přistání se zdařilo jen částečně, modul se od komety dvakrát odrazil, přesto stihl provést řadu měření, než se kvůli nedostatku energie vypnul. Dosavadní výsledky mise komentuje Jakub Černý ze Společnosti pro meziplanetární hmotu.

Co vás na misi sondy Rosetta nejvíce překvapilo?
Rozhodně je unikátní v tom, že oproti předešlým misím, kdy byl výzkum zredukován na jeden průlet kolem jádra, Rosetta kometu studuje dlouhodobě. Tohle je poprvé, kdy můžeme nějakou kometu zkoumat takto detailně a sledovat vývoj na jejím povrchu. Největší překvapení pro mě souviselo s přistáním modulu Philae: jak se odrazil od povrchu a jak selhaly pokusy o vrtání. Byl na něm přístroj, takové kladívko; hornina, ze které je kometa složena, ale byla mnohem tvrdší, než si vědci původně mysleli.

Vrtání se vůbec nezdařilo?
Kladívko mělo připravené čtyři mody, každý silnější než předešlý. Nejdřív se zkoušeli dostat pod povrch nejslabší rychlostí, jedničkou, to se nepodařilo. Selhala i dvojka a trojka. Došlo pravděpodobně i na čtvrtý, nejsilnější mód, ani to ovšem nezabralo a penetrátor nepronikl víc než pár milimetrů pod povrch.

Co bylo cílem vrtání?
Zkusit, jak je kometa pevná, případně umístit pod povrch teploměr a například zjistit, jak materiál vede teplo.

Snímek komety ze Země v minulém návratu v roce 2009     Foto: Gustavo Muler 

Z čeho povrch je?
Kometární jádra jsou tmavší než černé uhlí. Může za to znečištění povrchu složitějšími organickými sloučeninami bohatými na uhlík. Komety vznikaly ve velkých vzdálenostech od Slunce, přesto tam docházelo k bombardování jednodušších organických sloučenin ultrafialovým a kosmickým zářením. Jejich molekuly se pak spojovaly do složitějších organických látek. Dalo by se říct, že povrch svou konzistencí, barvou i složením trochu připomíná popel. Není to jediný materiál, jsou tam i křemičitany, klasické horniny, které známe ze Země, ale jsou to drobná zrnka smíchaná a ušpiněná těmi uhličitany. Proto je povrch tak tmavý. Obecně si kometu můžeme přestavit jako zmrzlou směs jemného prachu a ledu.

Analýzy ale ukazují, že na povrchu komety 67P je ledu málo. Čím to je?
Kometa obíhá kolem Slunce už dlouhou dobu a značné množství vody se z povrchu odpařilo. Jsou tam ale velké jámy, ze kterých tryská vodní pára a místy i oxid uhličitý nebo uhelnatý. Led na kometě je, ovšem většinou skrytý pod povrchem. Ne vždy: na detailních snímcích z kamery OSIRIS byly objeveny sporadicky jakési ledové výčnělky.

Plyny, které z jam unikají, vytvářejí u komet chvost?
Ano. Vytvoří nejdřív atmosféru komety, které se říká hlava. Samo jádro je velmi malé, měří jen několik kilometrů, zatímco hlava může měřit statisíce kilometrů. Tlak slunečního záření pak strhává prachové částice a sluneční vítr nabité ionty, což vytváří ohon. Ten může mít desítky i stovky milionů kilometrů.

Kometa 67P se ke Slunci moc nepřiblíží, nedosáhne ani dráhy Země. Nejblíže Slunci se ocitne v srpnu. Uvidíme ji pouhým okem?
Neobejdeme se bez alespoň středního dalekohledu. Malý dalekohled – binokulár – určitě nepostačí. Uvidíme ji například dalekohledy na hvězdárnách, ale bohužel bude pozorovatelná jen v srpnu ráno těsně před svítáním. Nebude mít navíc viditelný ohon, spatříme jenom hlavu, protože je to kometa dost stará a není už moc aktivní. Bude vidět jenom taková slabší mlhovinka.

Sonda Rosetta objevila na „krku“ komety hrozivou prasklinu, jádro by se tedy mohlo v budoucnosti rozlomit na dvě části a každá by si vytvořila svou hlavu a ohon. Bylo by skvělé, kdyby k tomu došlo již při tomto návratu komety ke Slunci. Mohli bychom pak rozlomení komety sledovat z blízkosti. Šance jsou ale malé.

Čekáte, že přistávací modul ochromený nedostatkem energie se ještě probudí k životu?
Evropská kosmická agentura je v tomto ohledu optimistická, protože v době, kdy modul usínal, se udržoval na teplotě, která by měla zaručit přežití elektroniky a přístrojů. Modul by měl být dost robustní a technologie dostatečně odolná, aby přežila dlouhou hibernaci. Vědci z řízení mise vědí, že solární panely fungují, problém je jen v tom, že do míst, kde se teď modul nachází, slunce svítí moc krátce. Protože se ale kometa blíží ke Slunci, intenzita slunečního svitu roste. Dělat se ovšem nedá nic; můžeme jen čekat, jestli se někdy mezi březnem a květnem modul probudí.

A když ano?
Budeme pak moci zopakovat všechny experimenty a kometu sledovat i z povrchu. To, že se modul odrazil a přistál úplně jinde, než se čekalo, by někdo mohl považovat za neúspěch. Ve skutečnosti modul skončil na mnohem zajímavější lokalitě; takové, jaké se vědci původně báli. Chtěli přistát na nudné planině a místo toho se dostali do místa, kde je odhalený povrch komety a kde vidíme trochu i vnitřek. Pokud se modul podaří probudit, očekávám smršť neuvěřitelných měření a informací, které bychom na původně plánovaném místě přistání vůbec nezískali.

Jsou komety klíčem k vyřešení záhady, odkud se vzala voda v pozemských oceánech? Čtěte rubriku Civilizace v novém Respektu 8/2015, který vychází v pondělí 16. února (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).