Minulý týden jsem byl na docela zajímavé konferenci – „1989: Nedokončený projekt – Levicová paměť devětaosmdesátého“. Sešli se na ní levicoví intelektuálové, aby se pokusili analyzovat, proč tu dnes tolik lidí má pocit, že se „revoluce nepovedla“ a co s tím dál. Zazněly zajímavé příspěvky, jindy obvyklé emoce nahradila věcná diskuse.
Jeden z účastníků panelu - místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek – se jako obvykle pustil hodně do pravice. Zprivatizovala si podle něj pojem „svoboda“, tím, že umožnila jen pár vyvoleným přístup k bohatství – například rozkrádáním veřejných statků a různými korupčními aférami. Je nejvyšší čas to změnit, hřímal Zaorálek a navrhnul, aby v dalších letech levice pod praporem sociálních demokratů tyhle praktiky nedovolila. „Hezká slova“, říkal jsem si v duchu, „ale nějak mi v nich chybí pokus o sebereflexi“.
Nedalo mi to a zkusil jsem prozkoumat, jak vážně pan Zaorálek svoje slova myslí. „V Parlamentu nedávno ČSSD pomohla schválit zákon, který ČEZu bez jakéhokoli důvod přihrál sedmdesát miliard. Jak to jde dohromady se svobodou pro co nejvíc lidí, o které jste tu teď mluvil?“ zeptal jsem se. Místo normální reakce přišla studená sprcha.
Lubomír Zaorálek přešel do výhružného tónu a před narvaným sálem se na mě obořil, jak se na to dovoluji ptát a že mi na to neodpoví. Vzápětí mě obvinil, že se ptám účelově, abych ho poškodil. Účel měl spočívat v tom, že v současné době vede soudní spor s majitelem Respektu Zdeňkem Bakalou ohledně bytů OKD a že tedy já – Bakalův novinář – mu schválně pokládám konfrontační otázky.
Stihomam unaveného muže, který stále čeká na vysněné křeslo ministra zahraničí a ono pořád nic, chtělo by se nad tím mávnout rukou. Zaorálkova myšlenková konstrukce ale stojí za hlubší zastavení. Ukazuje totiž, jak tenhle politik přemýšlí a jak by asi jednal s lidmi ve státní správě, kdyby se skutečně tím ministrem stal. Zaorálek si evidentně myslí, že lidé jsou jen jakési loutky, za kterými lze přijít, něco jim nařídit a oni to půjdou splnit. Bez ohledu na jejich morálku a profesní zásady. Prostě jen stačí říct – „tohohle znič“ – a dotyčný to udělá. A když ne? V lepším případě dostane pořádně za uši, v horším zřejmě poletí.
Za časů Miloše Zemana byl Lubomír Zaorálek inspirativní a celkem odvážný muž. Šel proti cynickému a manipulativními předsedovi, i když tím riskoval svoji politickou kariéru. Teď se jeho chování Zemanovu nebezpečně blíží. Smutná podívaná.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
