Tyhle volby snad jednou pro vždy zpochybnily oblíbenou hlášku, že „jeden hlas nic nezmůže“. Letos toho totiž „jeden hlas“ dokázal opravdu hodně: dvě největší strany připravil o podporu milionu a půl lidí(!), kteří je dřív volili; zcela překreslil politickou mapu země, když do Parlamentu vtáhnul TOP 09 a Věci veřejné a naopak nechal zmizet lidovce a zelené; a před branami Poslanecké sněmovny zaparkoval ty nejvíc zkompromitované tváře (Ivan Langer, Petr Benda).
Tak velká chuť opravovat polámanou politiku tu ještě nebyla. Neúspěch velkých a úspěch malých a práce s preferenčními hlasy ukazuje, že lidé se tu o veřejné dění a politiku zajímají víc, než jsme si na základě sociologických průzkumů mohli myslet. Nad tím, že cenou zato je slušná podpora pro zatím neprůhledný projekt Věci veřejné, místo čitelnějších a hlavně programově zajímavějších zelených, není přitom potřeba hned smutnit.
Zelení mají šanci zvednout se v příštích volbách ze dna stejně tak velkou, jako mají šanci Věci Veřejné se na dno propadnout. Záležet teď bude, jestli uvěří ve svůj možný comeback a dokážou dobře analyzovat, proč je letos voliči nechali před branami. To platí v opačném gardu samozřejmě i pro druhou stranu.
Hlavní zprávou těchto voleb ani tak nejsou propady a vzestupy partají, ale základní poznání, že nic tu není navždy a hlavně neměnné. Jak před časem ve svém komentáři napsal kolega Erik Tabery: velcí zkrátka nezůstanou navždy velcí, když se dál budou chovat jako například korupčnická část pražské ODS. Nebo když jako ČSSD uvěří ve všemocnost průzkumů veřejného mínění. Právě naopak: kdykoliv můžou být vystřídáni. Své by o tom hodiny mohli vyprávět jak Mirek Topolánek, tak Jiří Paroubek.
Teď ještě kdyby se síla „jednoho hlasu“ nesoustředila jen na Parlamentní volby. Na formující se středopravou vládu čeká řada zásadních úkolů, které můžou ve smršti aktuální agendy a problémů zůstat ladem. Takže jde vlastně „jen“ o to, dokázat se proti tomu včas a hlasitě ozvat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
