Proč Klaus Kreml rád

Že se zahraniční politika prezidenta Václava Klause dlouhodobě shoduje se zájmy Kremlu, je už dnes ve zdejším diskursu oficiálně skloňovaný fakt. Obhajoval ruský vpád do Gruzie, oddaloval podpis pod Lisabonskou smlouvu (což vnášelo do sjednocené EU zmatek vyhovující Putinovi), na půdě Ruska kritizuje demokratický deficit EU, aniž by se ale jen náznakem zmínil o porušování lidských práv v Rusku… Pokračovat by šlo dlouho.

Minulý rok Respekt Klausově ruské příklonnosti věnoval sérii článku, kde jsme se snažili analyzovat cíle a motivy, které ho k ní vedou. Zjednodušeně řečeno, došli jsme k tomu, že Klaus usiluje o rozbití EU nebo náš výstup z ní (po podpisu Lisabonu druhou variantu naznačilo jeho okolí), což zároveň výrazně nahrává Rusku.

V analýze motivů jsme na základě rozhovorů s analytiky, politiky i Klausovými známými nabídli širokou škálu možností: prezidenta žene jeho ego a touha upozornit na sebe odlišností; chce být velkým šéfem v malé hospodě (v případě členství v EU nemožné); odmítá vše, co nějak omezuje jeho moc; je fascinován Putinovou silou a chce být jako on. Vedle všech těchto vysvětlení jsme upozornili i na jednu divočejší teorii – ti, kteří ji zmínili, sice vždy upozornili, že jde o dohady, ale už sám fakt, že tato teorie zaznívala, byl zajímavý.

„O tom, že ruská tajná služba na něj něco má, se mluvilo zkraje devadesátých let. I kdyby to byla pravda, je to nedokazatelné, ale tu otázku si položit musíme, když prezident evidentně nehájí české národní zájmy,“ řekl v jednom z našich článků na téma Klaus a jeho možná vydíratelnost Rusy historik a publicista Petr Placák.

Při pátrání na aktuálním článku Kreml sobě (zabývá se zájmy ruské ropné společnosti Lukoil v Česku), jsme narazili na nová zajímavá fakta, která můžou více pomoct v orientaci po Klausově jednání a jeho motivech. Docházíme k tomu, že prezidentova příchylnost k Rusku se možná zrodila na počátku druhé poloviny osmdesátých let. V té době pořádal nezávislé ekonomické semináře, jenž byly pod drobnohledem Stb. Podle jejího spisu Kluk, který si na Klause vedla, to tehdy s budoucím prezidentem nevypadalo vůbec růžově.

Stb ho považovala za jednoho z klíčových „antisocialistických ekonomů“ a nebylo vyloučeno, že ho jeho nezávislá aktivita a kritické myšlení přivedou až do vězení. „Klausovy semináře se staly platformou kritiky a negace současné hospodářské a politické situace… Navrhuji konzultaci s odborem vyšetřování Stb,“ stojí v hlášení Stb ze září 1985, což de facto znamenalo jeho stíhání. K tomu ale nikdy nedošlo, naopak přišel nečekaný zvrat.

V polovině roku 1986 Stb Klausův spis uzavřela a uložila do archivu s následujícím vysvětlením: „Podle agenturních i oficiálních informací se preventivně-výchovné opatření osvědčilo a splnilo svůj účel přijetím příslušných opatření vedení Státní banky československé, které vedlo k omezení negativní činnosti.“

Co přesně způsobilo změnu postoje Stb a to, že už Klause nepovažovala za nepřítele socialismu, není jasné. Ze spisu to jasně nevyplývá, a mluvit o tom nechce ani důstojník, který spis vedl. Jisté je, že krátce po archivaci prezidentova spisu vzniká Prognostický ústav. V něm zasedl Klaus i další významní ekonomové z jeho okolí. Vzhledem k tomu, že ústav vznikl na popud moderních otců Stb, respektive KGB, Andropova a Štrougala, nabízí se vysvětlení, že to byl řízený nápad, jak dostat režimu nepohodlné lidi typu Klaus pod jeho větší kontrolu. Nic není zadarmo, takže otevřením jim cesty na Západ (v podobě studijních stáží), což do té doby nemohli, bylo jakýmsi logickým vyústěním.

Netvrdíme, že kdokoliv, kdo pracoval v Prognostickém ústavu, včetně Klause, musel být spolupracovníkem bezpečnostních služeb. Nová fakta nicméně jednu výše zmiňovanou „divokou verzi“ nasvěcují v zajímavějším světle.