Pernes v Čunkových stopách

Dlouhou dobu jsem nedostal tolik reakcí na svůj článek, jako minulý týden na krátký rozhovor s historikem a nově zvoleným šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů Jiřím Pernesem. V interview jsem se pana Pernese ptal především na to, proč ve svém uchazečském životopise na šéfa ústavu neuvedl své studium na VUML nebo docházení na historickou komisi ČSSD, když zároveň svoji kandidaturu postavil na průhledném mapování historie a odpolitizování úřadu.

Většina čtenářů, kteří na způsob vedení rozhovoru kriticky zareagovali, mi především vytkla, proč Jiřímu Pernesovi vytýkám VUML, když šlo o nepodstatnou věc. Podobně zareagoval v rozhovoru i pan Pernes: „Nemyslím si, že jsem tím komunistický režim nějak podporoval, to byste mi mohl také vytýkat, že jsem platil daně nebo jsem sloužil v armádě.“

Tak to ale přeci není. Právě rituály jako bylo absolvování VUML nebo chození na 1. máje, při nichž bylo nutné lhát a potlačovat tak svobodné a kritické myšlení, totalitní režim vědomě používal na upevnění své moci. Proč by jinak tolik trval na jejich masovém dodržování?

Nechme ale teď stranou studium VUML. Podstata věci totiž leží někde jinde – nejde přece primárně o to, že pan Pernes docházel na VUML a měl by za to být ostrakizován. O to jsem se v rozhovoru nesnažil. Jde o to, že pan Pernes o důležitém detailu své minulosti při výběrovém řízení neinformoval výběrovou komisi. „Nikdo se mě na to neptal,“ hájí se Jiří Pernes s tím, že když později dotaz na VUML dostal od novinářů, bez vytáček odpověděl.

Pan Pernes bude mít ze své pozice na starosti mapování a pochopení temné historie svého národa. Jeho mlčení ohledně VUMLu ale signalizuje, že sám ji v sobě nemá moc vyřešenou – buď si nepříjemné věci z totality nepřipouští, nebo je vytěsňuje. V čele klíčového ústavu, který nám má pomoct pochopit nepříjemné stránky našich novodobých dějin a tím pomoct odvrátit nějakou formu recidivy, tak brzy stane muž, který na svém případě dává najevo jakoby totalitní minulost a svázání s ní neexistovalo. Tím ale popírá základní smysl existence ústavu, který má začít brzy řídit.

Obviňováním novinářů, že proti němu vedou kladením otázek cílenou kampaň, pan Pernes bohužel projevuje znaky „syndromu Čunek“. Neschopnost připustit si, že stejnou věc jako on můžou jiní lidé vidět jinak a místo toho se jen utvrzovat se ve svém přesvědčení, ho totiž vzdaluje od možnosti sebereflexe. Nás všechny ostatní pak od možnosti lépe analyzovat to, co nás ohýbalo nebo co by nás zase jednou mohlo ohnout.