V souvislosti s polskou leteckou katastrofou se v médiích začalo hodně skloňovat spojení „elita národa“. „U Smolenska zemřela polovina elity národa,“ hlásaly titulky deníků a zároveň dodávaly, že to výrazně zasáhne do chodu polského státu. Kdo je ale vlastně ta elita národa a jak se tvoří? Jisté je, že v Česku se hodně rozchází mocenská (politická) elita a intelektuální (umělci, vědci, učitelé, lékaři). Ta mocenská tu rozhodně nemá prestiž (viz čerstvý výzkum agentury CVVM, ve kterém dvě třetiny respondentů odpověděli, že zkorumpovaných je tu většina politiků).
I z tohoto důvodu se intelektuální elita moc do politiky nehrne. Bojí se, aby se brzy podobně neušpinila, nebo aby se na ni lidé také nedívali skrz prsty. Úcta k lékařům nebo umělcům, kteří stojí mimo politiku, je tu totiž výrazně vyšší, než kdyby si začali pletky s mocí.
Proč ne, každý ať si dělá, co chce. Problém je, že malé profesní a intelektuální rozkročení mocenské elity hodně ovlivňuje spravování země. A to, bohužel, negativně. Myslíte, že kdyby v čele politických stran nestáli jen inženýři a technici, ČEZ by tak lehce neprošlo zvyšování jeho bohatství, aniž by ale bylo distribuované ve veřejném zájmu (do vzdělání, na rozjezd důchodové reformy)? Dost těžko, lidé s jinou životní zkušeností, světonázorem, by minimálně více tlačili na kritickou debatu, kdy by dopředu nic nebylo samozřejmé.
V dnešním Respektu najdete rozhovor K věci se sociologem Ivanem Gabalem. V něm mimo jiné říká: „Polská mocenská elita má širší základ než naše. Rozhodně tam například patří armáda. Polská armáda má legitimitu odvozenou od tvrdé a aktivní bojové obrany, zatímco česká může těžko brát legitimitu ze šmelení s výzbrojí a vnitřních intrik. Další část se rekrutuje z exilu a také z akademického života. Ten nikdy nebyl postižen takovými čistkami a lámáním charakteru, jako to bylo v českém a slovenském případě.“
V případě Čechů, míní Gabal, je rozkročení mocenské elity, daleko užší: „Dost často si tu pleteme elity s celebritami. Zatímco celebrity jsou populární, elity jsou definované autoritou, uznáním, respektem a vlivem. Navíc ti, co by mohli představovat elitu, se tu o to nesnaží. Vezměte si opět příklad armády. Pokud by jednoznačně šla za maximální výkonností, bojovými schopnostmi a minimalizací korupce, měla by také šanci se mezi elity vypracovat. Problém je v tom, že si natolik snížila svoji důvěryhodnost nemorálním jednáním, že ani aktivní účast v bojových zahraničních misích jí nepomáhá stát se elitou.“
Jednou z největších výzev, před kterou podle mě stojí předvolební Česko, je zmenšit rozevřené nůžky mezi intelektuální a mocenskou elitou. V tom smyslu, že do mocenské začnou více pronikat intelektuálové, kteří dnes stojí mimo ní. Nejen že by to mohlo zkultivovat veřejnou debatu, ale především by to mohlo zkvalitnit administrování země. V diskursu by se objevilo víc názorů, zválcování více chytrých lidí by nebylo tak lehké. A hlavně, konečně by mohlo dojít k silnějšímu prosazování zájmů veřejnosti, které dnes prohrávají, například se zájmy velkých energetických lobby.
Otázka je, jak to udělat. Ano, zdejší mocenská elita je hodně neprostupná a dostat se do ní chce výdrž a silné nervy. Ale jinak to nepůjde. Jestli je tu někdo nespokojený s řízením země, měl by se začít ptát, co udělal proto, aby to bylo lepší. První krok můžou být volby. Pár zajímavých tváří se naštěstí na zadních místech kandidátek krčí, stačí je tedy jen zakroužkováním vynést na světlo.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
