V předvolební kampani se mluví o lecčems, jedno klíčové téma v ní ale zásadně chybí: justice. Až někdo bude psát paměti Topolánkovy vlády, bude ji muset připočítat několik kladných bodů – pokusila se o důležité reformy, měla jasnou zahraničně politickou vizi, která nás poutala prostřednictví transatlantické a evropské vazby k západním demokraciím. V čem naopak naprosto selhala je posunování Česka k právnímu státu (za všechny kauza Čunek).
Když ve včerejší televizní debatě na ČT 1 předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa dostal otázku, zda ho ohledně justice v programech politických stran něco zaujao, bez delšího přemýšlení vypálil „ne“. „Je tam velká bezradnost. Nemají žádnou vizi, považující justici jen za jeden z vládních resortů,“ shrnul Baxa s tím, že politici se snaží do justice čím dál častěji proniknout a ohnout ji ke svému prospěchu.
Soudce Baxa má pravdu. Politici tu před časem skutečně pochopili, že právě justice je poslední nedobyté pole, které reguluje jejich rozhodování a které zároveň nemají moc pod kontrolou. Po politickém ovládnutí kontrolních institucí jako jsou mediální rady, Nejvyšší kontrolní úřad nebo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže proto to samé teď zkouší i se spravedlností.
Od začátku devadesátých let tu spravedlnost prošla třemi fázemi. Zhruba do poloviny devadesátých let se soudci v novém demokratickém systému hledali, část sboru musela odejít, justice si ohmatávala, co znamená hájit právo v demokratickém státě. Politici se o ni v té době moc nezajímali, spíš řešili ekonomickou transformaci. To se ale celkem brzy změnilo. Od poloviny devadesátých let se spravedlnost začíná dostávat do politické pozornosti. V hodnotících zprávách EU se totiž stále častěji objevovalo, že v Česku nefunguje právní stát a že je s tím potřeba něco dělat. Politické strany si proto do svých programů začaly psát, jak tenhle stav změnit a po velkých finančních a personálních „injekcích“ začala justice opravdu docela dobře fungovat.
S lepším zázemím a „nevměšováním“ politiků soudci zároveň objevili svoji nezávislost a právě v tuhle chvíli politici opět projevili o justici zájem. Jenže v trochu jiné podobě než do té doby. Tím, jak dávala mantinely jejich nezřídka svévolnému jednání, pocítili silnou potřebu ji svázat. Pro příklady nemusíme chodit daleko: opakovaný pokus dosadit na Nejvyšší soud politicky loajálního kandidáta, zmiňované ohnutí práva v případu Čunek, výhružky Ústavnímu soudu osekáním jeho pravomocí.
Když člověk letos zalistuje programy velkých politických stran, o justici v nich moc zmínek nenajde. Pohled do kuloárů ale jako docela dobré vodítko stačí. Řadě politiků dnes skutečně došla s nezávislou justicí trpělivost a rádi by ji zkrotili. Dobrá zpráva je, že justice má dost mechanismů, jak se vůči atakům bránit. Teď jde jen o to, jestli v sobě najde dost síly je využít. V tomhle směru bohužel není přehnaný optimismus na místě. Soudci sice umí celkem hlasitě zakřičet, když jim někdo sáhne na plat, když jde ale o ohrožení nezávislosti jejich profese a tedy i naší svobody, zatím spíš jen rozpačitě mlčí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
