Působil čtyři a půl roku v Českém centru v Bukurešti, přiměl rumunské umělce k remixování Dvořáka, plaval v deltě Dunaje mezi fluoreskujícím planktonem a v horách naslouchal tajným receptům na výrobu šípkové marmelády. Rumunsko podle něj právě teď prochází zásadními změnami, které je škoda nezažít přímo na místě.
O Bukurešti se dnes mezi zasvěcenými mladými Evropany často mluví jako o Berlínu devadesátých let. Není to jen nafouknutá bublina?
Bukurešť si řada lidí stále představuje jako nějaké Ceauşeskovo obrovské betonové monstrum. Je to však nádherné město, celé jeho širší centrum jsou vily postavené někdy na přelomu 19. a 20. století, kvůli častým zemětřesením mnohdy poničené, řada z nich také prošla restitucí a noví majitelé nemají peníze na jejich opravu. V těchto vilách se co chvíli objeví nová galerie, klub nebo bar, vyrostou jak houby po dešti a pak zase zmizí, pořádají se tam neotřelé akce… Ta dynamika je obrovsky zajímavá, hodně připomíná nejen Berlín, ale i Prahu devadesátých let. K nám do Českého centra jezdilo kolem sta českých umělců a dalších hostů za rok, a přestože většinu z nich doma vyprovázeli slovy: „Tak tam na sebe dávej pozor!“, byli všichni nakonec Bukureští a vůbec celou tou zemí nadšeni. Rumunsko má totiž v zahraničí pověst, která vůbec neodpovídá skutečnosti. Kriminalita je tam úplně obdobná jako v jiných evropských státech, najdete tam naprosto fantastickou přírodu a země navíc prochází mimořádně zajímavým obdobím.
V jakém smyslu?
V posledních čtyřech pěti letech tam začala vznikat občanská společnost a můžete úplně vidět, jak se celá země dává do pohybu. Přestože totiž rumunská revoluce proběhla ve stejné době jako sametová u nás, a byla dokonce nejkrvavější ze všech revolucí ve střední a východní Evropě, dodnes se tam lidé často zdráhají nazývat tehdejší události revolucí; mluví se spíš o „puči“ nebo o „prosincových událostech“. Zatímco v Česku se dostali k moci disidenti a budovala se od počátku občanská společnost, v Rumunsku sice popravili diktátora a jeho ženu, ale hned nato komunisté z druhé řady převzali vedení a prakticky i v současnosti jsou spolu se svými „učedníky“ politickou elitou.
Například prvním porevolučním prezidentem se stal Ion Iliescu, komunistický kádr, který ještě v červnu 1990 vyslal na lidi protestující v ulicích proti porevolučnímu vývoji horníky s lopatami, kterým nečinná policie umožnila vypálit redakce novin a totálně vybílit bukurešťskou univerzitu. Nájezd trestných komand horníků si vyžádal několik životů a tisícovku zraněných. A Iliescu je dodnes vlivným senátorem s úzkými vazbami třeba na současného premiéra.
Dali se dohromady přes Facebook, jejich smýšlení je vpravo i vlevo, ale vesměs jsou to většinou mladí a vzdělaní lidé, kteří volají po změně. Občas se tomu říká „hipsterská revoluce“.
Co tedy Rumuny dostalo do pohybu?
Myslím, že dozrála generace lidí, kteří studovali v zahraničí, cestovali po světě, jsou vzdělaní a otevření, vidí, že věci mohou být jinak. Podle odhadu pracuje a žije asi deset procent z dvaceti milionů Rumunů v zahraničí, mnozí se vracejí a tahle nová generace se už hlásí o svá práva, nenechají si tolik líbit, nejsou lhostejní a jsou aktivní.
Zlomovým momentem, který tuto generaci sjednotil, byla podle mě kauza Roșia Montană. Roșia Montană je starý, doslova zlatý důl, největší v Evropě, ve kterém těžili už Římané. Ten důl je významná historická památka, stará asi jako Koloseum, navíc se nachází v nádherné a chráněné krajinné oblasti ve středu Rumunska.
Na těžbu v něm dostala kolem roku 2000 licenci jistá kanadská společnost. Aby se mohlo na takovém území těžit, je třeba hrozně moc výjimek – a ta firma je posledních čtrnáct let postupně jednu za druhou získávala. Když už se před dvěma roky zdálo, že parlament definitivně těžbu – dokonce kyanidem, což řada zemí úplně zakazuje – povolí, vyšly desetitisícové houfy do ulic. Protesty neměly lídry ani žádné vedení. Sjednotila je ale právě tato ekologická kauza. Dali se dohromady přes Facebook, jejich smýšlení je vpravo i vlevo, ale vesměs jsou to většinou mladí a vzdělaní lidé, kteří volají po změně. Občas se tomu říká „hipsterská revoluce“.
Co říká René Kubášek o tamní korupci a politické kultuře? Je podle znalců je tamní divočina co do rozsahu evropským unikátem? Čím by se Česko mohlo v Rumunsku inspirovat? V Rumunsku se staví americký radar, který měl být původně v českých Brdech. Byla o něm podobně vášnivá debata jako u nás? Nakolik silným tématem je tam válka na Ukrajině? Nakolik v Banátu je stále přítomný český živel? Odpovědi čtěte v novém Respektu 20/2015, který vychází v pondělí 11. května (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
